POSLEDNÍ CESTA.
Šel dlouhým náměstím a klonil hlavu k zemi,
měl matný, slabý krok a když šel ulicemi,
kdo na něj pohledl, hned z cesty se mu vyhnul
a leckdos prohodil: „Ó, ten si někde přihnul!“
a jiný soustrastně zas potřás za ním hlavou:
„Ten aby kopat dal už komůrku si tmavou.“
Byl podzimkový den, na nebi zataženém
se mraky válely, a vítr s teskným stenem
vál dlouhou ulicí a v svítilnách se vztekal,
že padat bude sníh, dnes každý jistě čekal.
Muž vešel v městský park, na zemi v hnědém listí
si vítr skotačí a v holých větvích svistí,
on na park pohledl, na mraky načernalé
a smutně vzdychl jen a kráčel zvolna dále.
119
Teď bledosť rozlila se v zažloutlé mu líci,
vzdych’ ještě hluboce a vstoupil v nemocnici.
Byl veden k lékaři: „Jsem řemeslník chudý,
jenž celým životem nes lopotu a trudy –“
„„Co já s tím činit mám?““
„Já umru,“ děl muž bledý.
„„To z vašich lící čtu,““ řek’ chladně muž ten vědy.
„Dnes nebo zítra, vím, však tré mých dětí malých
a žena pijí už půl roku hořký kalich,
půl roku stůňu už; co žena vydře v pláči,
to sotva na činži a dva dny v týdnu stačí,
byt máme studený, čím přikryt není tělo,
vše již je prodáno, co jenom cenu mělo –“
„„A proč jste přišel sem, snad almužnu zde chcete?““
„Já, pane, slyšel kdys, že mrtvé kupujete,
zlatý pět krejcarů, neb jak teď v ceně stojí –
tak aspoň ušetřím za pohřeb ženě svojí,
a děti nají se... dnes chci jen částici tu...
a zítra... napsal jsem zde, pane, číslo bytu“...
– – – – – – – – – – – – – – – –
Jest večer. Sněží se. A na Františku kdesi
v malinké světnici kol kamen usedne si
120
tré dětí, otec jich už tiše leží chvíli,
a matka, jak si přál, šla chléb mu koupit bílý.
A děti v blahu se ku teplým kamnům tisknou,
tu nejmenším z nich se zraky náhle blysknou
– byl otce mazlíčkem – a z kapes bundy šedé
teď kornout bonbonů ven ruka jeho vede
a dává bratřím svým a povídá jim k tomu:
„To dal mi tatínek, když přišel dneska domů“...
121