V tom starém šerém chrámě má milá klečela
zaslzeným okem v modlitby hleděla.
Na kůru hudba zněla a píseň smutná tak,
requiem tehdy bylo – mé milé vlhnul zrak.
Nad modlitby své níže pak čelo sklonila,
za slzou se slza v ty listy ronila.
„Proč pláčeš, moje milá, co šeptáš žalným rtem,
či šumí v tvojí duši též smutné requiem?
Vždyť včera v tomto chrámě jsi byla samý ples,
tvá svatba byla včera, nuž proč ty slzy dnes?
Snad vzpomněla’s si nyní a počínáš se chvít,
na zničené mé štěstí, na pohřbený můj klid?
Proč pláčeš, moje milá, či želíš toho snu,
či dokonce ti líto mých osamělých dnů? –
Až jednou z rána, milostpaní,
tak z bílých peřin vstanete
a v sněžné toilettě ranní
si k vonné kávě sednete,
až dozní cinkot bílých šálků
i vašich dítek hlaholy,
a jak by přes moře šly v dálku,
je vypravíte do školy,
a manželovi suché tváře
až zlíbá ret váš zvonivý,
a půjde do své kanceláře
ten člověk vážný, šedivý,
až podepřete v nudě čílko
pak těmi prsty malými –
zda vzpomenete pak, ó milko,
na ten svůj sňatek v podzimi?
Ne na oblohu, jež se tměla,
ne na žloutnoucích listů pád,
ne na hudbu, jež z domu zněla,
ne na dvacátý listopad,
však na ten sten, jímž zaúpělo,
– když jela jste tak v rozmaru –
to srdce, které krvácelo
pod kolem vašich kočárů!?...
Ó věřím, vzpomenete v snění
si všeho, co v mé hrudi tkví,
jak nerozumných zanícení,
jak dětských roků bláznovství!
A tónem tím, jenž vždy mne mrazí,
vy vyučíte dcerku svou,
že láska je dnes šedou frásí,
a vším jen chladné cifry jsou...
– Nuž proč ty slzy při requii
a proč ten lítostivý vzdech?
vždyť, krásná, přece ještě žiji,
a tak se lká jen na hrobech!
Ó nelkej víc, vždyť líce zblednou,
když tolik slz je skropí ti,
vždyť musila bys, myslíc jednou
na slabosť tu – se zardíti! –