VI.
Divoký zpěv.
Skloň ke mně skráň tu, poskvrněnou
četnými hříchu pocely,
blíž ke mně líc, ať jen se ženou
z ní žáry silou rozbouřenou
v mou hruď tak lednou, unavenou,
můj padlý anděli!
Spusť vlas ten dlouhý, jemný, plavý
na plných ramen úběly,
v tom baldachynu kol tvé hlavy
na oltář rtů a lící smavý
klást bude oběť ret můj žhavý,
můj padlý anděli!
A sejmi šat svůj s ňader bílých,
tam spočine ret zemdlelý,
ať cítím zase v tempech milých
na poduškách těch roztomilých
bít srdce tvoje v sladkých chvílích,
můj padlý anděli!
[106]
Svět pokrytecký v rozhořčení
znak hanby snad nám přidělí,
já za ty chvíle zapomnění
mých hořkých strastí, trpkých snění,
za rozkoš tu, za rozechvění,
ti vděčným budu, anděli!
107