Je tak, jak je. Ne vesele
a Mračnopozor střeží stát.
Tož nezbývá nic, přátelé,
než pohádky si povídat.
Byl jednou – dál od našich Čech –
chlap jeden, nouzí číšící,
měl pořádný hrb na zádech
a všeho prázdnou světnici.
Chlap mazaná: když sedlák kých,
on pozdravpánbů s úctou řek,
znal, proti větru jít, že hřích,
a chválil světa pořádek.
Cos dostal zde i tam, i host
na hradě pana rytíře,
od šunky lapil časem kost
a vyškraboval talíře.
Tak žil, až přišel jeho čas.
Byl mlýn tam, o němž pověst šla,
že někdy řádí v něm sám ďas
a čertů smečka divá, zlá.
Na hlavu vsadil čepici,
na trakař pytel ječmene:
Pojedu, páni čertíci,
já nebojím se, ne, ne, ne!
Mlýn stojí. Nikdo není tu.
Svůj pytel do mlýnice vtáh
a znaven upad v dřímotu
a ocítá se v divných snách:
Ďas s čerty svými vchází sem,
čert každý chlupy, rohy má,
zle bijí o zem ocasem
a svítí rudě očima.
Na dudy začne jeden hrát,
za pracky čerti chytí se
a poskakují, začnou řvát
a v kole běsně točí se.
Na mlýnský kámen sedl ďas,
teď zří ho: Hej, ty hrbatý,
do kola pěkně mezi nás,
vstaň čerstva, zmetku proklatý!
To není sen už: v kolo jde,
dráp v pravici, dráp v levici
mu zatínají sousedé,
s rudými zraky čertíci.
Řvou, o zem bijou kopyty,
on s nimi, myslí si: jen trp –
je mu, jak byl by opitý,
hřmí v hlavě, třese se mu hrb.
Ďas řve: Teď vpravo! – A ta zvěř
se vlevo žene v tanci svém.
Ďas zařve: Vlevo! – A ta sběř
se vpravo dává úprkem.
A chalupník si v duši dí:
Toť proti subordinaci.
Leč jazyk slovem nezradí
té duše jeho mutací.
A s čerty proti povelům:
když vpřed – tož letí s nimi vzad
a obráceně. Přátelům
snad nemusím víc vykládat.
Podlaha hřmí, řev, rámus, křik.
Až zásvit dne vpad okny sem,
sbor čertů zmizel. Chalupník
kles polomrtev v horkou zem.
A spí a spí. Až nakonec
vstoup mlynář: Strejče, budem mlít!
Leč pro boha – vy byste přec
měl na zádech ten hrb svůj mít!
Hrb ten tam. Rovný jako prut
zde stojí chlapík. A co víc:
v tom pytli – čertům sláva buď –
dukátů na sta, na tisíc.
Kdo radost jeho vypoví?
Kdo vylíčí, jak dále žil?
Koupil si statek zbytkový,
měl ženské, dobře jed a pil.
A tady měl by puntík být.
Pohádky konec. Není tak.
I v pohádkách dnes může jít
to trochu dál a všelijak.
V té obci byl vám taky živ
hrbáček druhý. Poctivec
a pravdomluvný na podiv –
i v pohádce to řídká věc.
Že hrb ho mrzel – nemusím
vás zvláště ujišťovat snad –
vždyť by i světec s kopcem tím
po světě nešel žitím rád.
Ten slyší, že se jeho druh
tam v mlýně zbavil břemene,
snad pomůže i tady bůh,
sem trakař, pytel ječmene.
Mlýn stojí. Nikdo není tu.
Ten pytel do mlýnice vtáh
a znaven upad v dřímotu
a ocitá se v divných snách:
Ďas s čerty svými vchází sem,
čert každý chlupy, rohy má,
zle bijí o zem ocasem
a svítí rudě očima.
Na dudy začne jeden hrát,
za pracky čerti chytí se,
a poskakují, začnou řvát
a v kole běsně točí se.
Na mlýnský kámen sedl ďas,
teď zří ho: Hej, ty hrbatý,
do kola pěkně mezi nás,
vstaň čerstva, zmetku proklatý!
Je hrubec tenhle pekelník,
si myslí poctivý náš host,
leč pomyslil jen, a v ten mžik
už je tu krutá skutečnost:
Dva čerti rvou jej, v kolo jde,
dráp v pravici, dráp v levici
mu zatínají sousedé
s rudými zraky čertíci.
Řvou, o zem bijí kopyty,
on s nimi, myslí si: jen trp.
Je mu, jak byl by opitý,
a myslí: takhle ztratím hrb.
Ďas řve: Teď vpravo! A ten kruh
chce vlevo, jak to jejich zvyk.
Leč vpravo! křičí ten náš druh
a zarazil je v okamžik.
Ďas řve: Teď vlevo! Zas ten kruh
chce vpravo – podle návyku –
leč vlevo! křičí ten náš druh
a zarazil je ve mžiku.
A to je konec tance. Ran
se řítí proudy na něj teď
na hlavu, na hrb se všech stran
řve, bije vzteklých čertů zeď.
Co tohle? myslí nebožák.
Já přec jen – jak zněl rozkaz ten –
Z ran přechází mu zatím zrak
a duše chce už z těla ven.
Pad. Omdlel. Spí. Až nakonec
vstoup mlynář: Strejče, budem mlít!
Leč pro boha – vy byste přec
měl na zádech hrb jeden mít –
a máte dva! A pořádné!
Ba, sotva někde na světě
dva kopce takhle důkladné,
v šíř, dál si jděte, najdete!
A v pytli – pane bože, hnus!
Vy řek jste ječmen, pantáto?
Vždyť celý pytel samý trus
a páchne, smrdí – hrůza to! –
Co dál? Nic. Opravdu teď dost.
Leda, že pouze vzdychnout: Ach,
tahleta přímá poctivost
je bita už i v pohádkách...