PŘÍPITEK VE SLOHU Z XVIII. STOLETÍ.
Ta smavá Jitra v bílých košilkách,
jež zlatým prstem spánek s očí plaší,
svět obalují v bleskotavý prach
a fialek dech sypou v duši naši –
ta Poledne, jež přijdou s růžemi
v své bílé ruce, vinou je kol hlavy,
co zatím v šíř i dáli na zemi
svit slunce leží nádherný a plavý –
ty Večery, ty štíhlé, diskretní,
jimž vkládáme v klín hlavu unavenou,
co zatím kolem píseň cikád zní
a louky dýší vůní roztouženou –
ty Noci tiché, které černý zrak
a v něm hvězd plno bezbolestných mají,
kol čel a duší našich bledý mák
svou dobrotivou rukou oplítají –
[68]
já v otroctví jal, já je pevně spjal
řetězem, vyšlým z žhavé výhně přání,
a k službě Vaší posýlám je dál
před smutné, tmavé Vaše oči, paní.
A na cestu jsem svítil za nimi
červenou krví révy spravedlivé,
a provází je kroky tichými
mé Přátelství v své oddanosti tklivé...
69