Můj sladký Tite! – Jak je chudou řeč má,
že nelze víc mi říci, než „můj sladký“,
co celé lidstvo v stesku jmenuje tě
svou rozkoší a láskou! – Celé lidstvo
jak klasy krupobitím postižené
pod tíhou hoře hlavy kloní k zemi,
co srdce moje buší radostněji –
ne, sladký, není o radosti řeči,
– vždyť mrtvo jsi, mé zlaté dobré slunce –
jen hudba jakás táhne chorou duší
a duše v marné touze vzlyká při ní – –
neb vyřídil mi Gellius tvá slova,
tvá slova poslední, můj Tite sladký:
– že není činu, jehož litoval bys,
jen jeden vyjímaje... Tite sladký,
tam v římě kolem tebe stáli všickni
ti senatoři, rytíři i dvůr tvůj,
pro slzy v očích tebe neviděli
a co jim v ucho z tvých slov ještě došlo,
to hádankou jim tajuplnou znělo...
– Že není činu, jehož litoval bys
jen jeden vyjímaje – při tom hleděls
hasnoucím okem pevně na Gellia
a Gellius kýv hlavou. Porozuměl.
A Gellius ta slova přines ke mně,
vzkaz poslední a závěr žití tvého,
k tvé judské růži, Tite, a v těch slovech
tvá láska ještě chvěla se a lítost,
stesk do minula, smutek dní a nocí...
– Že není činu, jehož litoval bys,
jen jeden vyjímaje – Tenkrát byla
noc černá jako zoufalost mé duše,
když z paláce bran vyšla jsem, neb řekls:
– Odejdi za tmy, světlo mojí duše,
sic neodejdeš vůbec. – Ruka tvoje
tak horká byla, sáhla jsem k tvým očím,
ty byly přeplněny žhavou rosou:
– Pro klid a blaho Říma ztrácím tebe,
má judská růže – tak jsi zašepotal.
A znovu klad jsi rámě kol mé šíje
a znova líbal: – Oběti má bědná,
ne tebe, ale srdce, srdce svoje
já posílám pryč. – Já ti řekla, Tite:
– Buď proklet Řím i s celým blahem svojím,
když růst má ze zlomených duší našich! –
Pak nosítka má hnula se – víc nevím.
Dní kolik, nocí kolik – kdo je čítal?
kdo vědět moh, zda den či noc je venku?
Vždyť neznala jsem, zdali vůbec žiji...
A potom stanuli kdes se mnou... Nevím,
jak zovou lidé kraj ten... Gellius ved
mě do villy... Je nebe modré tady
jak nad Judeou, domovinou mojí,
a modré moře přítulně se tlačí
k šedivým skalám břehu. V dálce hory.
Jak dlouho jsem tu, nevím. Nevím vůbec
ničeho více. Čekala jsem pouze
zrak obrácený v nitro, k duši svojí,
kde všecka slova tvoje ke mně, Tite,
tvé pohledy, tvůj dech, tvé hlavy vůně
se skryly, nezničeny časem, dálkou,
a potravou a nápojem mi byly.
Gellius přišel někdy. Mluvil dlouho
zde s lidmi, kteří kloní hlavu k zemi,
kdykoli krok můj kolem nich se šine.
Já čekala, jak matná lampa plane
do noční tmy, než přijde světlo slunce.
Gellius přišel... Tite, už je jasno...
– Že není činu, jehož litoval bys,
jen jeden vyjímaje – Slunce moje,
já dočkala se... Jasno je tak kolem...
A možno shasit lampu unavenou...