Klidný a rozumný, se skály kraje
poslouchám, vítr jak písničky hraje
o lidských radostech, o lidském žalu,
dalekém jakéms ideálu,
žhne slunce, nic mne nebolí,
a hledím klidně v údolí.
Nápady mívám zvláštní, však lidské,
nápady čistě idyllické,
jak lesy voní, jak perlí se rosa,
dívenka růžová kráčí tu bosa,
v obzoru hasnou červánky...
Vše plno míru, selanky.
Zítra vše začne jako včera,
klidný a rozumný... et cetera...
Idylla vzkvétá, idylla roste,
idylla pro dobré dušinky prosté;
idyllu tuto vylíčí
selankovití buřiči –
Po bouři, která vše plnila děsem,
po prudké bouři kráčel jsem lesem.
Jak šel jsem večerem, vydrážděn, chor,
v mlhy se zahalil majestát hor,
šedivá mlha vše clonila zraku.
Z daleka slyšel jsem hučení vlaku.
Myslil jsem na bouři, která tu byla,
na bouři, která vše očistila,
na vzduch tak svěží, na svobodu chvíle,
na blesky zrádné, zarputilé.
Lesy se kouřily po prudkém dešti,
já cítil, hlava jak podivně třeští
z bouře, již časem přečkáte!
Podivné blesky klikaté
a rachot reptavý zrádného hromu
hledaly vrcholky nejvyšších stromů –
Stoupal jsem necestou, po příkré pouti
chtěl vnitřní bolest jsem odvrhnouti,
vrhnout do řeky s příkré té stráně,
vrhnouti hluboko ve jménu Páně
msty, vzpoury, záští doutnající.
Hučet jsem slyšel Kamenici.
Kdož jdeš tu, poutníče, ve Spartě řekni,
že padli bez slova snové mi pěkní,
o zemi slynoucí mlékem a strdí,
o velkém geniu, na nějž jsme hrdí,
o světu, pro mne jenž kdysi byl stvořen,
o stromu, jehož já býval bych kořen;
padli, jak zákony kázaly, s klidem.
Jediné zbývá už: tož soucit k lidem.
Bouře, jež děsila, ničila, bila,
bouře ta očistila.
S velikým soucitem, bez děsu, úžasu,
pozírám do temna, pozírám do jasu,
pozírám na děje, pozírám na pletky,
pozírám v příčiny, tak jako výsledky,
pozírám na štěstí, předčasně zemřelá,
na ctnosti ďáblovy, na hříchy anděla,
zem’ pryč je, slynoucí mlékem a strdí,
veliký genius, na nějž jsme hrdí,
msty, vzpoury, záště doutnající
v hučící metám Kamenici.