Hle Myšlenky, hle Pravdy, Theorie!
Je člověk vytvoří, a ona ihned
ovládne tvůrce svého. Řádem žití
pak vládne, žije. Tak jsou mezi nimi
ty, ony, jimž se zdá být přisouzený
běh klidný žití; bez nepřátel kvetou
a tiše stárnou, vyplní svůj úkol
a nepovšimnuty kdes maně zhasnou.
Jsou jiné, jež se hřmotně zmocní vlády,
tyranky hlučné, otrokářky duší.
Ty často vlečeny jsou k popravišti,
když jiná násilnice zdvihne odpor
a vládu schvátí. Barbarky jsou drsné,
jež udiví a vysmány jsou potom;
jsou snílci, jež lze s úsměvem jen trpět;
jsou mučenice, jež se žalářují
a pálí na hranici, z popele, pak
jak fenix vzletnou k vítěznému žití;
jsou oběti, jež dnešek vztekle vraždí
a zítřek vyhlašuje za světice;
jsou šarlatánky, trucovité lhářky,
komediantky soucitu i citů,
jsou bloudkové, jsou nemocné, jsou blázni,
a každá přijde v žití s právem žíti,
a každá najde svoje vyznávače,
své sluhy odané i příživníky,
své osudy, svůj skon i místo
pro hrobku svou i zmínku v knize dějin.
Dva jediní, dva věční, nezměnění,
se dívají v to kolotání všeho,
tož Život, Smrt. Od Něho všecko spěje
různými cestami a proměnami
k Ní, jež tu v rozepjatou náruč chytí
znavené tílko. Takto rodičové
si s děckem hrají: smavý košiláček
z objetí otce květnou loukou běží
k té mámě, která rozpíná mu ruce,
by chytla jej a zlíbala mu oči.
A upadne-li děcko v půli dráhy
a vykřikne – tu oba skočí k němu
a otec Život či máť Smrt je zdvihne
a hýčká – u otce se rozesměje,
u matky skloní hlavičku a zdřímne...