Lid – totě bestie a lze s ní žíti,
když na řetězu je, má kroužek v nose,
bič uzlovatý na kožichu cítí,
a tolik jí, by nepošla nám. Co se
už namyslilo o problemech státu!
Hle, Petr Veliký a Kateřina,
Fric pruský... Snílci! Mému Majestátu
se podařilo všecko. Není jiná
ta luza v Rusi, než je v Germanii
a v Austrii a všude. Zákony?
Toť slabá pouta. Hleďme na Francii!
Má Robespierra... Napoleony –
to proto jen, že Bohem daná vládo
svou bestii zbít neumělas včas,
a pastýře pak rozsápalo stádo.
A ty, Evropo, zda kdy vidělas
mír takový a ticho uklidněné,
jak nyní, když jsi v pevné ruce mojí?
Kdo vládne, musí zájmy ohrožené
vždy hájit v jednání či v tuhém boji
u sebe doma jako u sousedů –
(neb on-li hoří, lehko oheň skočí
i na tvou střechu) – proto dozor vedu
na půli světa. Měl bych mít sta očí
a den by měl mít aspoň tisíc hodin,
neb bestie-lid není spolehliva.
Jsou elementy – z vysokých i rodin,
vím, i v mém vojště – zrak se pozadívá
a už jim vniká v tajnou duše skrýši –
a nejhorší všech – nezkázněné hlavy,
jež všelijaké veršíky ty píší
– nu, konečně jsou částí carské slávy –
leč pozor na ně. Zájem zeměpána
jde nade všecko. Ostatně pak valně
ti, jimž ta vloha psáti byla dána,
jak žili, končí – hodně nemorálně.
Hle Puškin – člověk jinak sympatický,
sám jsem si přečet leccos s potěšením
(vždyť vládce při všem zavázán je vždycky
jít vstříc těm lidem s jistým pochopením)
dá zastřelit se – zpitý žárlivostí.
A druhý nyní, důstojník a šlechtic,
Lermontov tuším, ne prý bez schopnosti,
též v souboji pad. Ruka chtíc či nechtíc
přitáhnout uzdu musí hodně ztuha,
neb verše – totě kvas, jenž v duše vniká
a bouří je... A nesmí žádná druhá
zde vůle kázat, než má, panovníka.
Já podědil Rus, já jsem zodpověden,
já odevzdat ji klidnou chci i synu.
Jsem na své cestě Bohem samým veden
a Bohu jen dám počet ze svých činů.