KISMET.
Má duše čekala tě, Ibrahime,
a proto ji tvůj vstup sem nepřekvapil.
Noc významná už přešla nad Stambulem,
můj kismet zde je – nevíš, co to značí?
Když malým Čerkesem byls na Kavkaze,
a učitel vám, dětem, Koran čítal –
tu nevykládal vám o této noci?
Ty, Ibrahime, znáš sklon mého ducha:
jsou cizí jemu věci politické
i o vojáky nestará se nijak
a vzdáleny jsou mu i pletky s Franky –
v běh věcivěcí hledím, jako v proudy vody,
jež plynou mimo mě a kamsi k cíli,
jenž lhostejen mi. V zahradě své chodím,
na život rostlin s účastenstvím patřím
a radostí mě plní každý lístek,
jenž přes noc přibyl. V Koran zahloubám se
a jeho moudrost ducha mého nese
jak anděl boží nad tím celým světem
51
tak vysoko, že jako mraveniště
se dole hemží jeho strast i tužby.
Sbor dobrých Ginnů u mě dlel a bydlel –
až k oné noci.
Na konci kdes ráje
strom lotosový stojí, strom všech stromů,
do výše, šířky, velký, nedozírný.
Má miliony milionů listů,
ten čerstvý je, ten svadlý, světlý, tmavý,
a na každém je psáno lidské jmeno.
Tak člověk každý – effendi i tulák –
má lísteček tam, tak je vůle boží.
A v noci osudu se tohle stalo:
šel Allah rájem, přišel k stromu lidstva
a vlastnoručně zatřás jím, a listy
se snesly k zemi. Asrael šel za ním,
ten černý anděl Smrti, listy sebral
a vešli potom oba v onu síni,
kde v péči archanděla Gabriela
je kniha života. V ní zaznamenán
jest osud nezvratný všech zemských tvorů,
v ní Allah listuje a porovnává,
zda shodna jmena s těmi, které sebral
pod stromem lidstva černý anděl Smrti.
I stává se, že neshodne se seznam
s záznamem knihy, nebo Allahovi
52
se zalíbí – je velká moudrost jeho –
to, ono opravit – vše Allah může,
on Jediný, on Mocný, Nevýzpytný –
i předříkává, Gabriel pak píše –
tak stalo se, jak vždy se takto děje
v té noci osudu, jež matkou byla
té noci dnešní. Vše je rozhodnuto.
Bůh ustanovil – nutno poslechnouti
a není vyhnutí a vyváznutí.
Můj bratr Medšid, Bůh se smiluj nad ním,
šel k branám ráje. Šejch ul Islam připjal
meč Osmanův v mešitě Ejubově
dnes bratru mému, Abd ul Asisovi.
Má syny padišah – je dává nebe
i nám i jemu, aby rozmnožen byl
lid milý bohu. Každý otec touží
to vše, co má a čím je na tom světě,
zanechat synům, padišah i žebrák,
a touha ta je dobrá, spravedlivá,
neb do srdcí ji lidem vložil Allah.
A žádný otec nemiluje dosti
svých bratrů ani, když té svaté touze
se jako překážka do cesty staví.
I padišah ne. Bylo, jest a bude
tak v domě Osmana dle vůle boží,
53
Noc osudu už byla, Ibrahime,
a já tě čekal. Přiznávám se, doufal
jsem pošetile, že snad třeba měsíc,
či týden, několik dní osud počká –
leč Allah rozhod. Padišah tě poslal,
– a černý stín zřím, za tebou jak stojí,
a vím, to Asrael je, anděl Smrti –
list s jmenem mojím setřás tedy Allah
se stromu lidstva, osudů pak knihou
to potvrzeno. Kismet. Tak chce Allah.
Tvá ruka netřese se, Ibrahime?
Což – zkušenost máš... Kolika už pašům
a vezírům jsi pomoh k bráně ráje!
A, Ibrahime, šňůra ta je pevna?
A neužita?
Nuž, zde moje hrdlo!
54