– – sto osm, řekli, potomků jsem měla,
sto osm osudů! Mí zlatí lidé,
když hlava má si vzpomínati začne,
a oni chodí mi v ní, syni, dcery,
se všemi vnuky, pravnuky – jak Eva,
ta pramáť naše, připadám já sobě.
Co změn a příhod!... Jaká spletenina
životních dějů! Jaké cesty jejich!
A všecky v posled k jednomu jdou místu,
v klín černé země... Vidíte, můj tatík,
– – tam sedí, pokuřuje ze své dýmky,
snad také myslí, jak vše jednou bylo –
je stříbrňáček, mdlé má také oči
– to umdlely, že viděly jsme mnoho –
a tvář má scvrklou jako uschlá hruška:
já jediná jen vidívám ho jinak,
očima duše – chlapík jako topol,
v kloboučku pěkném, jasnomodrém fraku
a s šátkem kolem krku otočeným –
já na zahradě – šestnáct let mi bylo –,
nes kytku – věděla jsem, co chce říci,
leč dělala jsem, jakbych nevěděla –
jen: Panno Machová – on začal – zavzlyk,
a nemoh dále, ale stačilo to.
A svatba. Potom lopoty a starost
i trochu radosti – vždyť celý život
je jako dubnový den: slunce, jasno
a déšť a sníh... A potom přišel svátek,
to první křtiny. Josef... – Lidé zlatí,
a já se dožila, že právě toho,
dědečka skorem, šla jsem doprovodit
na svaté pole! – Za ním přišlo na svět
jich osm ještě – ze všech zůstali mi
dva stařečkové támhle a ta babka...
A roky letěly a nesly leccos
i odnášely – jak to bývá v žití.
Když první železnice u nás jela,
co slávy bylo – a co strachu v lidech!
Já nebála se – hezky jsem se svezla
a myslila, že prožila jsem zázrak.
Nu, přišly jiné, člověk zvykne všemu,
i bez koní už jezdí po ulicích
i na umělém ptáku člověk lítá
jak čáp až kdesi nad kostelní věží.
A děti dorostly a ženili se
a dcery vdaly se. A měly děti,
a děti ty zas rostly jako z vody
a ženili a provdaly se také...
Leč kolem nás už nastávalo ticho.
My předali už všem, což jejich bylo
a s tím i práce, starosti a neklid –
my diváky jen života se stali.
Bouřlivé doby přišly, chtěly daně
a hoši platili je. Tenkrát v Polsku,
to v roce třiašedesátém, přišlo
k povstání proti Rusům – a můj Josef
nám tajně ušel, k povstalcům se přidal
a když se vrátil, četníci jej vezli
až do Komárna – kolik let a slzí!...
A za pár let šli bojovat ti druzí,
jak císař pán jim poručil. Tam dole,
tam v Italii leží hodný Lojzík,
můj nejmladší, Jan, u Králové Hradce,
a z vnuků tři nám potom padli v Bosně,
dva v Uhrách zemřeli, a jeden, hulán,
v Krakově koněm přimáčknut byl ke zdi
a v špitále zhas... Moje mladé hlavy
a oči poctivé, už nedovedu
vás vyjmenovat, ve snu vás jen vídám
a věřím, že vás najdu v branách ráje,
a vy že poznáte tam bábu svoji!
Pak jeden z vnuků přes moře se pustil –
štval neklid jej a touha po cizině
a sotva rozhlíd se tam, zlákal k sobě
pět jiných svojich. Jsou prý zdrávi, šťastni,
bůh s nimi! Jiný – vidím toho hocha –
měl něco v pohledu, jak mívá ptáček,
když sedí z jara na větvi a zpívá –
ten psával knížky, pěkná rýmování
a brzy umřel. To byl ten, co dostal
na domek desku, řeči pánů z Prahy
a velkou slávu – však jste byli při tom.
A tak se mi to všechno plete v hlavě,
až těžko z toho. Osudů těch chumáč
se točí jak sloup šedivého prachu,
a stará hlava moje marně zkoumá,
co s kým je spojeno, kdo k čemu patří.
To vnuk byl Josefův, jak postavil se
nůž v ruce proti vysokému pánu
a zemřel v kriminálu? Myslím, myslím
a nevím, nevím... Vím jen, drahé děti,
jak visely mně na rtech oči vaše,
když vyprávěla jsem vám v podvečeru
pohádky o rytířích, pannách, dracích...
Jak často náruč rozpřáhnout bych chtěla
a svolala vás ze všech krajů světa,
ty z hrobů i ty živé, všechny, všechny
a přitiskla vás ke starému srdci!
Vždyť člověk neví, jak nás hodlá ještě
zde znovu zkoušet nevýzpytné nebe!
Proč nemohla jsem nicotné své žití
dát za předčasně zničené dny vaše!?
Proč žiji vůbec? Mohu zkušenostmi,
jež sebrala jsem, draze zaplatila,
krok jediný vám řídit v žití vašem?
Hle, pole stojí v slávě zlatohlavu
a k žním jsou zralá... Ale povídají
a noviny jak jistotu to tvrdí,
že smrt si brousí kosu... žně prý přijdou
na mladé hlavy – Všemohoucí bože,
proč mladé zase? Děti vnuků mojích –
to váš je osud? Nebylo by vhodno
ty staré skosit, kterým čas už doběh?
Ta jedna zde je... na mém seschlém krku
a druhá tam... ta, co si pokuřuje...