V DEN DEVADESÁTÝCH NAROZENIN.

V DEN DEVADESÁTÝCH NAROZENIN. (V letě 1914)
– – sto osm, řekli, potomků jsem měla, sto osm osudů! Mí zlatí lidé, když hlava má si vzpomínati začne, a oni chodí mi v ní, syni, dcery, se všemi vnuky, pravnuky – jak Eva, ta pramáť naše, připadám já sobě. Co změn a příhod!.....příhod!... Jaká spletenina životních dějů! Jaké cesty jejich! A všecky v posled k jednomu jdou místu, v klín černé země.....země... Vidíte, můj tatík, – – tam sedí, pokuřuje ze své dýmky, snad také myslí, jak vše jednou bylo – je stříbrňáček, mdlé má také oči – to umdlely, že viděly jsme mnoho – a tvář má scvrklou jako uschlá hruška: já jediná jen vidívám ho jinak, očima duše – chlapík jako topol, 237 v kloboučku pěkném, jasnomodrém fraku a s šátkem kolem krku otočeným – já na zahradě – šestnáct let mi bylo –, nes kytku – věděla jsem, co chce říci, leč dělala jsem, jakbych nevěděla – jen: Panno Machová – on začal – zavzlyk, a nemoh dále, ale stačilo to. A svatba. Potom lopoty a starost i trochu radosti – vždyť celý život je jako dubnový den: slunce, jasno a déšť a sníh... A potom přišel svátek, to první křtiny. Josef... – Lidé zlatí, a já se dožila, že právě toho, dědečka skorem, šla jsem doprovodit na svaté pole! – Za ním přišlo na svět jich osm ještě – ze všech zůstali mi dva stařečkové támhle a ta babka... A roky letěly a nesly leccos i odnášely – jak to bývá v žití. Když první železnice u nás jela, co slávy bylo – a co strachu v lidech! Já nebála se – hezky jsem se svezla a myslila, že prožila jsem zázrak. 238 Nu, přišly jiné, člověk zvykne všemu, i bez koní už jezdí po ulicích i na umělém ptáku člověk lítá jak čáp až kdesi nad kostelní věží. A děti dorostly a ženili se a dcery vdaly se. A měly děti, a děti ty zas rostly jako z vody a ženili a provdaly se také... Leč kolem nás už nastávalo ticho. My předali už všem, což jejich bylo a s tím i práce.práce, starosti a neklid – my diváky jen života se stali. Bouřlivé doby přišly, chtěly daně a hoši platili je. Tenkrát v Polsku, to v roce třiašedesátém, přišlo k povstání proti Rusům – a můj Josef nám tajně ušel, k povstalcům se přidal a když se vrátil, četníci jej vezli až do Komárna – kolik let a slzí!... A za pár let šli bojovat ti druzí, jak císař pán jim poručil. Tam dole, tam v Italii leží hodný Lojzík, můj nejmladší, Jan, u Králové Hradce, a z vnuků tři nám potom padli v Bosně, 239 dva v Uhrách zemřeli, a jeden, hulán, v Krakově koněm přimáčknut byl ke zdi a v špitále zhas... Moje mladé hlavy a oči poctivé, už nedovedu vás vyjmenovat, ve snu vás jen vídám a věřím, že vás najdu v branách ráje, a vy že poznáte tam bábu svoji! Pak jeden z vnuků přes moře se pustil – štval neklid jej a touha po cizině a sotva rozhlíd se tam, zlákal k sobě pět jiných svojich. Jsou prý zdrávi, šťastni, bůh s nimi! Jiný – vidím toho hocha – měl něco v pohledu, jak mívá ptáček, když sedí z jara na větvi a zpívá – ten psával knížky, pěkná rýmování a brzy umřel. To byl ten, co dostal na domek desku, řeči pánů z Prahy a velkou slávu – však jste byli při tom. A tak se mi to všechno plete v hlavě, až těžko z toho. Osudů těch chumáč se točí jak sloup šedivého prachu, a stará hlava moje marně zkoumá, 240 co s kým je spojeno, kdo k čemu patří. To vnuk byl Josefův, jak postavil se nůž v ruce proti vysokému pánu a zemřel v kriminálu? Myslím, myslím a nevím, nevím... Vím jen, drahé děti, jak visely mně na rtech oči vaše, když vyprávěla jsem vám v podvečeru pohádky o rytířích, pannách, dracích... Jak často náruč rozpřáhnout bych chtěla a svolala vás ze všech krajů světa, ty z hrobů i ty živé, všechny, všechny a přitiskla vás ke starému srdci! Vždyť člověk neví, jak nás hodlá ještě zde znovu zkoušet nevýzpytné nebe! Proč nemohla jsem nicotné své žití dát za předčasně zničené dny vaše!? Proč žiji vůbec? Mohu zkušenostmi, jež sebrala jsem, draze zaplatila, krok jediný vám řídit v žití vašem? Hle, pole stojí v slávě zlatohlavu a k žním jsou zralá... Ale povídají a noviny jak jistotu to tvrdí, že smrt si brousí kosu... žně prý přijdou na mladé hlavy – 241 Všemohoucí bože, proč mladé zase? Děti vnuků mojích – to váš je osud? Nebylo by vhodno ty staré skosit, kterým čas už doběh? Ta jedna zde je... na mém seschlém krku a druhá tam... ta, co si pokuřuje... 242 OBSAH:
Str. Napoleon7 Dva rebelové I.12 Goya18 Liberté – Égalité – Fraternité23 Svatá Alliance25 Lord Byron28 U paní Charlotte von Stein31 Romantika35 Charles X.37 Goethe38 Verš Puškinův40 Lermontov44 Car Nikolaj I.46 Ze vsi49 Kismet51 Život55 Dvě doby římského člověka I.58 Metternich61 Paříž 184863 Balzac66 Herec68 Vandr72 Žurnalismus74 Válka krymská77 Forman78 H. Heine80 „Strumenti ciechi“82 Arthur Schopenhauer84
[243] Polská emigrace86 Viktor Hugo87 Carol I., kníže rumunský88 Na bojišti u Sadové89 Maxmilian, císař mexický91 Politikové92 Charles Darwin95 Bůh, císař, čest96 Umučení sv. Petra99 George Sand103 Napoleon III.104 1870-1871105 A. Dumas Père107 Kaiser Wilhelm I.108 Byzanc110 Vojáček111 Pius IX.112 Car Alexander II.117 Car Alexander III.122 Karl Marx124 Dvě doby římského člověka II.125 Bedřich Smetana129 Katolicismus134 Sadi Carnot136 Král Milan137 Kommodore Dewey138 Paul Verlaine145 Řím146 Vagabund147 Evropě149 Tiché drama152
[244] Leo XIII.154 Monolog starého vévody157 Moltke160 Dva rebelové II.163 Pogrom171 Na konci století174 Kriticismus175 Bismarck176 Pastel178 Balada180 Miniatura183 Cikáni185 Fr. Nietzsche187 Věk XIX.189 Ballada z roku 1905190 Bitva u Mukdenu192 Dějiny198 Rusko v lednu 1905200 Ibsen204 Několik akordů ze symfonie života205 Vypravování archivářovo220 Schůze225 Přírodopis byrokratismu227 Dělník228 J. Vrchlický230 Lev Nikolajevič Tolstoj231 Náš lid234 Franz Ferdinand236 V den devadesátých narozenin237
[245] Chyby tisku:
Str. 33 řádka 6. sluníčkem místo slunečníkem. Str. 47 řádka 12. nejhorší místo nejhorších. Str. 48 řádka 1. za slovem přitáhnout přidej: uzdu. Str. 51 řádka 12. věcí místo věci.
E:tb; 2004 [246]