Pod sluncem africkým
z vln zeleného moře
ční skály ostrůvku.
A domek je tam sporý,
jenž stájí moh být kdys.
Stráž bdělá chodí venku,
má pušky nabity,
a děla vyzírají
svým dutým pohledem
v pláň nepokojné vody.
V té jedné světnici,
kde přespávat by mohl
as pastýř kozích stád,
teď leží mrtvý člověk.
Svět jemu úzký byl,
teď leží spokojeně.
A venku rozlítil
se vztek a krutost větrů,
řvou vlny slaných vod
a úpí holé skály,
a těžká oblaka
se zmítají a pádí
v dál z míst těch neblahých.
Snad Příroda se hněvá,
že málo rozuměl
jí rod těch dětí lidských...
Vždyť síly sebrala
a dary nejvzácnější
a ducha stvořila,
jak žádný druhý dosud
tím světem neprošel
a vystoupit mu dala,
kam plaché sny jen jdou,
by vším byl obdivován
a každý z lidí těch
by pýchou zajásal si:
Hle, člověk!
Teď výtvor mistrovský,
květ tvůrčí síly její
zde leží bezduchý –
a celý svět si oddych,
že právě dodýchal!
Byl složen veskrz ze lží
a tak byl upřímným,
že jiným lže lhal sobě.
Měl cílem svého já
jen já své bezohledné.
Nic nad ním nebylo,
on ani neúčtoval
s přežitky věků všech,
on stoupl k nim a rozbil.
Bůh pro něj slovem byl
a kdyby byl mu více,
jen k tomu měl by ho,
by zval se synem jeho,
jak Makedonec kdys.
A druhých lidí život
byl jemu číslicí,
jíž on dal smysl bytí
a místo při stole,
kde pil se nektar slávy.
On zemskou kouli chtěl
mít za podnož své nohy,
neb sílu ducha měl,
jež posvěcuje činy
před tváří Věčnosti.
On člověkem byl prvým,
jenž stál tu obnažen,
všech přírodních sil skladba,
bez hávů utkaných
i kulturou i řády,
jež slabým pancířem
a brzdou jsou tu silných –
hle: člověk!
Je beze lží a klamů,
bez masky, přetvářek –
váš obraz zvětšený!
Jak mor byl obávaný
a jak Smrt prokletý
a drobní trpaslíci
si kuráž napili
ze zřídel školských cností
a za vlast bít se šli
a vrchnost milostivou...
A drobné lidičky
člověka porazili.
Však dokud dýchal on,
si netroufali dýchat.
Nuž, ecce homo zde!
A přejdou tyhle časy
a děti příštích let
kol něho stoupat budou
a slastí mrazivou
se budou chvít jim nervy,
že také on byl člověk;
slabůstky najdou jeho
co omluvu svých vlastních
a morálky své soudem
jej posuzovat budou –
a matka Příroda
dál bude zdiveně
na ty své děti zírat
a starou hlavou vrtět:
Ne, už jim nerozumím...