VITTORIO ALFIERI.
18. srpna 1792.
Ha, Svoboda! Já, jenž jsem pěvcem jejím,
vím, co to Svoboda jest. Všecko jiné,
než Svobodou co zovou tihle blázni,
taškáři, histrioni, loupežníci!
Já uviděl ji, Svobodu tu vaši,
a hrozil se jí. Životem bych býval
zaplatil málem cenu seznámení
a málo něžnou vlídnost při rozchodu.
Chtěl z Paříže jsem vyjet, hnus a odpor
zapřáhly koně mojí diligence,
z hrůz zblázněného pekla chtěl jsem odvést
svou hraběnku, jež očí mých je světlem
a o svobodě pod jiným snít nebem.
Prokletá Paříž! Dojedeme k bráně
a gardistů pár otevřít se chystá
vrat mřížoví – tu z krčmy vedle vyjde
zběsilců spousta – třicet jich být mohlo,
jsou bez košilí, opilí a rudí,
zří vztekle k vozům našim, kufry vidí
112
a hlučet začnou, boháči že táhnou
z bran pařížských, své jmění odvážejí,
a lid tu zbude s hladem, bídou, nouzí.
Strh hluk se, hádka: střízliví nás chtěli
vypustit z města, opilci zas zdržet –
tu vyskočím a pas jim ukazuji:
Sem pohleďte a čtěte! Nevidíte?
Jsem Alfieri, Ital, žádný Francouz,
hle – čtěte, prosím, porovnati račte,
vysoký – ano, hleďte, rudovlasý
a hubený – tak popsán v tomto pasu
a tak zde stojím – srovnejte to přece –
pas vaše úřady mi vystavily –
u čerta, pusťte, chci se dostat z brány! –
A zatím se jich ke stu shromáždilo
zuřivých ďáblů. Zapalte ty vozy!
Toť emigrant a jistě aristokrat!
Kamením na ně! Na radnici s nimi!
Tak řvali, ječeli a hrozili mi.
Já chvěl se vztekem, že to pusté lání
mou paní asi v diligenci děsí
a že jsem bezmocen, jen zraky moje
dýk sta a sta v ta otevřená hrdla
Svobody dětí vbíjet nepřestaly.
Za valnou chvíli canaille ta pustá,
svým vlastním řevem asi unavena,
113
utichla trochu – stráž mi pokynula –
já do vozu vstoup – mříže zaskřípěly –
a postilioni mí práskli v koně.
My vyjeli. Za námi zdvih se pokřik,
hvízdání, kletby – –
neměli jsme touhy,
než jet co nejrychleji z této země
prokleté bohy, poskvrněné lidmi,
a koně strhali jsme, bychom byli
u břehů Arna... Jsou-li svobodnými
Gallové ti – pak já, jenž Svobody jsem
básníkem předním, jsem jen bídným rabem.
114