Ha, Svoboda! Já, jenž jsem pěvcem jejím,
vím, co to Svoboda jest. Všecko jiné,
než Svobodou co zovou tihle blázni,
taškáři, histrioni, loupežníci!
Já uviděl ji, Svobodu tu vaši,
a hrozil se jí. Životem bych býval
zaplatil málem cenu seznámení
a málo něžnou vlídnost při rozchodu.
Chtěl z Paříže jsem vyjet, hnus a odpor
zapřáhly koně mojí diligence,
z hrůz zblázněného pekla chtěl jsem odvést
svou hraběnku, jež očí mých je světlem
a o svobodě pod jiným snít nebem.
Prokletá Paříž! Dojedeme k bráně
a gardistů pár otevřít se chystá
vrat mřížoví – tu z krčmy vedle vyjde
zběsilců spousta – třicet jich být mohlo,
jsou bez košilí, opilí a rudí,
zří vztekle k vozům našim, kufry vidí
a hlučet začnou, boháči že táhnou
z bran pařížských, své jmění odvážejí,
a lid tu zbude s hladem, bídou, nouzí.
Strh hluk se, hádka: střízliví nás chtěli
vypustit z města, opilci zas zdržet –
tu vyskočím a pas jim ukazuji:
Sem pohleďte a čtěte! Nevidíte?
Jsem Alfieri, Ital, žádný Francouz,
hle – čtěte, prosím, porovnati račte,
vysoký – ano, hleďte, rudovlasý
a hubený – tak popsán v tomto pasu
a tak zde stojím – srovnejte to přece –
pas vaše úřady mi vystavily –
u čerta, pusťte, chci se dostat z brány! –
A zatím se jich ke stu shromáždilo
zuřivých ďáblů. Zapalte ty vozy!
Toť emigrant a jistě aristokrat!
Kamením na ně! Na radnici s nimi!
Tak řvali, ječeli a hrozili mi.
Já chvěl se vztekem, že to pusté lání
mou paní asi v diligenci děsí
a že jsem bezmocen, jen zraky moje
dýk sta a sta v ta otevřená hrdla
Svobody dětí vbíjet nepřestaly.
Za valnou chvíli canaille ta pustá,
svým vlastním řevem asi unavena,
utichla trochu – stráž mi pokynula –
já do vozu vstoup – mříže zaskřípěly –
a postilioni mí práskli v koně.
My vyjeli. Za námi zdvih se pokřik,
hvízdání, kletby – – neměli jsme touhy,
než jet co nejrychleji z této země
prokleté bohy, poskvrněné lidmi,
a koně strhali jsme, bychom byli
u břehů Arna... Jsou-li svobodnými
Gallové ti – pak já, jenž Svobody jsem
básníkem předním, jsem jen bídným rabem.