Pro tmavé, dlouhé řasy jí v oči nezapadl
lesk světla, by tam vzplál svým svitem magickým,
v nich svatý, modrý šer jak v tichém chrámě vládl,
kamž padá oknem gotickým.
Obličej něžný, bledý a mramorově čistý,
vlas tmavý halil jí zpol čelo dumavé,
rty jako svinuté dva sametové listy,
dva listy růže krvavé.
A snivá dívčí duše jí dlela v štíhlém těle;
zjev její každého vždy nutil vzpomínat
Goethovy Markétky, než Faust jí řekl směle:
„Smím, krásná slečno, sobě ždát?...“
Můj přítel, idealist, rád měl ji láskou vřelou –
ne láskou, vášní? – ne, to byl as onen cit,
jenž vede novicku v tu celi osamělou,
by mohla jenom Kristu žít.
Jich hovor přitlumený byl rozmluvou dvou dětí,
nad svými nápady, jež propukají v ples,
jich čistý polibek z těch jeden, které letí
jak modlitba hned do nebes...
Tři minuly jim roky v tom zvláštním milování...
Tu v ní, v té světici s cudnýma očima,
se touha ozvala jak bouře z nenadání:
být tím, čím žena býti má...
Můj přítel proklínává teď muže s rudou tváří,
jenž drzou rukou svou strh’ ten květ nevinný,
jenž v létě poveze ji všedně ku oltáři,
však dřív snad děcko na křtiny...
Můj přítel při myšlénce té zoufalostí šílí:
dřív, nežli slední květ po sadech dokvěte,
že ona skloní prs, ten jemu svatý, bílý
k rtům křičícího dítěte...
Nech, příteli, už klidně teď květ ten odekvésti,
je marno naříkat...
Jak káže světa řád,
pro hloupou bobuli květ lilje bez bolesti
vadne a klesá na zem rád...