Vjel do Perugie tehdy svatý otec,
to Alexander Šestý. Sem se uhnul
před králem francouzským, jenž táhl k Římu.
Dny jednotvárně nudně jdou. Zde není
pohodlí vatikanských, zábav jeho,
Julie Farnese a všech těch druhých,
jež byly jarem v zimě žití jeho.
I napadlo mu, že by mohl prací
ve prospěch církve zahnat šedou nudu.
Zde útrapy zřel křesťanského lidu,
vsi vypálené, pole nevzdělaná
a krajinu, již vlci zalidnili,
neb těla zbitých křesťanů je zvala –
a vším byl vinen ten rod Baglionů,
rod prokletý, jenž jeho, pána svého,
nic dosud nedbal; byl-li legat poslán,
už cestou dostal vzkaz, že hlava jeho
se v městě jistě octne u pat jeho –
a řádil tak, jak nebylo by nad ním
papeže na zemi a Boha v nebi.
I umiňuje sobě svatý otec
rod bohaprázdný shladit s tváří země.
Zve k sobě strašnou hlavu jeho Quida
a Quido přišel. Líbá s úctou střevíc
svatému otci, velebí tu chvíli,
jež přeje mu před Svatostí stát jeho
a přísahá, že dát chce krev i statky
po přání jeho. Svatý otec dojat
mu úctu vzdává, přízní ujišťuje
a slávu celé rodiny té cení,
tak cení, že by přál si poznat všecky
a míní, že by hod chtěl vystrojiti
neb turnaj skvělý, nebo hod i turnaj,
by ukázal jim otcovskou svou přízeň
a světu úctu svou k nim neskonalou.
Zarazil na chvíli se strašný Quido.
Však náhle vzplane osvícením vnitřním
a nadšeně plán tento pochvaluje
a souhlasí a dotvrzuje vřele,
že celý rod jich nemá jiné touhy
než zhřát se v slunci papežovy přízně,
jenž otcem všech a milostivým pánem –
jen míní, divadlem že nejkrásnějším
to bude, sejde-li se rod jich celý
se všemi vojsky, jež jim k ruce stojí
a v plné zbroji před svatého otce;
rodina jeho, pravda, v statečnosti
pohledat sotva může rovné sobě,
však Svatost musí také vojsko vidět,
to vojsko, které na jediný pokyn
se vrhá jako povodeň neb plamen
na pěší, jezdce, děla i zdi hradeb...
Teď překvapen je zase svatý otec.
I mní, že tohle hodno uvážení
a dohovorů bližších v čase jiném.
Však nehovořil. Z Perugie pak zmizel
den na to s veškerými katy svými.