Vaše Milost truchlý list mi píše,
který vhodně navazuje k odě
Horatia, milce duší našich:
„Běda, prchavé se roky řítí...“
Vtipně odhaluje péro vaše
zlomyslnost škodolibých časů:
letí, pravda, na útěku hynou,
ale v prchání tom ještě zlobně
času najdou, že těm našim lícím
barvu berou, našim očím oheň,
do čel ryjí stopy zlosti svojí,
do vlasů nám sypou zimní sněhy –
věru, messer, vylíčil jste dobře
neblahý los člověčího žití...
Ale opřen o přátelství dávné,
které na školách kdys v Bononii
vzrostlo ze společných tužeb duší,
dovolím si trochu odporovat.
Není stínu ve přírodní dílně,
aby nebylo kdes v blízku světla,
není nemoci, jež nemá léku,
čili, messer, algebrou bych mluvil,
která tenkrát vedle poesie
sřetězila shodné duše naše:
Příroda má pro každičké minus
rovnomocné plus, jež toto ruší,
aby všechno měla v rovnováze.
„Jakže, možno vzdorovati času?“
Ano, možno potřít zlobu jeho.
Vaše Milost žije osaměle
s básníky a spisy drahých vědců –
žil jsem též tak kdysi, drahý messer.
Potom vzal jsem z dívek zdejších jednu
za ženu si: messer neuvěří,
jak můj ožil dům a jizba moje.
Žena přišla jako paprsk slunce,
zahřála a ozářila všechno,
a v mé duši bylo jako z jara,
když se holé větve mandlovníku
zhalí růžovými hávy květů.
I mé knihy ožily a zkvetly:
kterak jinak mluvil sladký Vergil,
Horatius usmívat se začal,
přísný Dante náš mi náhle zjemněl.
Zlomyslný čas chtěl často vniknout
v dům můj, pravda, by své dílo zhouby
proved, jakož Vaše Milost líčí –
ale marně. Jenom jako zloděj
vkrad se v nestřeženém okamžiku
k hlavě mojí, vhodil v ni hrst sněhu
a zas prchl – však i tato zloba
s trvalým se zdarem nesetkala.
Mám dvě dcerky, paprsky dva slunce,
mladost moje ke mně vrátila se
a v nich žije, směje se a kvete;
v uměnách je cvičím: čtou již, píší
a zvlášť dokonale počítají,
starší do sta, mladší k padesáti.
A když sedím s Vergilem svým drahým,
nebo s Ciceronem, nebo s Dantem,
dcerky moje postaví se za mě,
hedvábnými prstíky mé vlasy
probírají, bílou zlobu času
osamotní, vytrhují, kladou
na papír a potom sečítají,
neboť takou vázaly mě smlouvou,
že jim za každičký vlas ten bílý
po penízku zaplatiti musím.
Takto pracují, já platím, platím,
a má hlava černá jest jak havran.
Messer drahý, takto vzdorujeme
zlobě času. Možno-li Vám radit,
učiňte, jak učinil Váš přítel.
Dcerky moje z výtěžku té práce
dojista mít budou slušné věno.
Časem arci vytrhují vlasy,
které dosud časy nezbělily –
co tu platno? Těžko nezmýlit se
a – jak obě dcery vykládají –
v slunci často černý vlas se leskne
jako bílý. Není vyloučeno,
že má kštice prořidne mi valně
hospodářstvím takým, ale jistě
šedin nebude v ní... Vaše Milost
vidí přesvědčivě na mém žití,
že se vzdorovat dá, je-li vůle.
Byl bych dvakrát šťasten (jednou jsa již),
kdyby vzbudilo mé dlouhé psaní
touhu ve Vás, dát se po mé radě
s potměšilým časem záhy v zápas...