TORQUATO TASSO.
V dubnu 1595.
Dlí pod zeleným dubem Janikulu
a u nohou mu leží Roma celá
v jásavých blescích bělavého slunce.
Jak moře leží lomených vln spousta
a kupole a věže z něho trčí
jak stožáry a vzduté plachty lodí,
a moře to se vlní v nedohledno,
v dál nekonečnou – a kdo vyšel z něho,
ví hořce, co vše odhodit se musí
a dravým vlnám jeho dáti v oběť,
než vynese své holé živobytí
na pevnou výspu...
Strhaným svým zrakem
zří v nehybné ty vlny: takto stojí
zde v Římě, takto ve Ferraře dálné,
tak v Turině, tak v Mantově a všude,
vždy nenasytné, dravé nevrátivé...
Plul jimi a vše na té plavbě pohřbil.
214
I naděje i radost ze života
i schopnost cítit bolest, trpět rány.
Má v nitru prázdno...
Kapitol je tamo
kde čelo jeho má být ověnčeno
básnickým laurem... Lhostejno. A pozdě...
Před lety byl by jásal... Byl by sklonil
tu ověnčenou hlavu s odevzdáním
k malinké nožce... políbil lem šatů
a cítil modrý pohled na své skráni –
ó Lukrezia!...
Pozdě, všecko pozdě...
Vzdych: Lukrezia – tiše, snad jen zvykem,
jen jak když zašumí si hluchý vítr,
letící po zelených vlnách moře...
215