Je mírný vlídný zářijový den,
ta letní symfonie barevná,
leč prokvetlá už tony podzimku.
Jsem na hřbitově. Tak už řadu let
v dni takovém se zachce člověku
si zajít aspoň jednou v mrtvých říš,
a dívat se a nechat poletat
jak motýle a jako včelky ty
po hrobních květech volně myšlení.
Pomníky z kovu nebo z kamene
svým zlatým písmem tiše vypráví,
kdo leží tu, a jakou hodnost měl
a které cifry ohraničují
životní výsek jeho v proudu časů.
Smrt, demokrat ten v světě jediný,
zde srovná všecky; pyšným pomníkem
jen pouze pozůstalí chlubí se –
ten mrtvý pod ním neví ničeho.
A člověk leží vedle člověka,
tu hodnostář, tu prostý obchodník,
tu šlechtic, tam zas řádů nositel,
zde dítě, tam zas dívka raných let,
pod květinami nebo kameny;
všem dává Osud vyznít lidský los
a „Nic“ jest akord jeho poslední.
Ať živí povzneseně hlásají,
že duše lidská nesmrtelná je,
že lepší život přijde po smrti,
že blažen ten, kdo takto v klidu spí –
to pro jiné nechť platí. Hlasatel
však silou vší se upnul k životu
a proti nemocem všem bojuje,
jež v onen svět by odvést mohly ho –
oh, filutové jsou ti mudrci!
Co lepšího, to jiným popřejí,
leč sami jistějšího drží se...
A člověk jde a čte ty nápisy
a motýli a včely poletají
po hrobech jak to jeho myšlení.
Hle, známý tady! Básník Červenka!
Jan Červenka, druh mojich mladých let!
Byl starší mne, už zvučné jmeno měl,
my „hidalgo“ mu takto říkali,
znal španělsky prý. Dím to s výhradou,
neb přátelé mu vždycky tvrdili,
že španělštinu stejně ovládá
jak jazyk čínský. Ale překládal
i verš i prosu z toho jazyka
ten dobrý hoch. A jako oheň byl
a nadšenec, jak škola Vrchlického
jich měla řadu. Stich a kliden je
a jmeno jeho – zapomenuto
a činost jeho – jako vymazána
je z písemnictví. Ach, ten osud stih
i řadu druhých z kruhu slibného,
jenž Vrchlického mistrem svojím zval –
kde je to jaro, kde ty květy jeho!
Zde Zikmund Winter... a s ním jeho choť.
Byl přítelem mi v časech dobrých, zlých,
já rád jej měl, ctil jeho umění
a ctím je dosud. Dám se zavést jím
k těm našim předkům (tlícím už sta let)
v šenk, do dílen i v domov měšťana,
k studentům rozpustilým, v radní síň,
na panskou tvrz – a slouchám dychtivě,
jak umějí klít, zlořečit, se bavit,
jak milují, jak tropí žerty své,
jak předou intriky, jak hodují –
ach, Wintře drahý, čítám roky ty,
jež dopřány Vám, vidím, že jsem přešel
údělem let svých dávno cifru Vaši –
jak rád bych byl pár let těch ustřihl
od nejistého svého života
a Vám je přidal! Mistře, upřímně.
A K. V. Rais! Ten Homer našich hor,
a prostých vsí a jejich hrdinů!
I v jejich společnosti je tak milo,
vzduch poctivý tu vane, čtenáři,
z těch stránek na tě! Musím vzpomínat
našeho posledního setkání:
šel volným krokem, jeho modrý zrak
se díval po hlučícím ruchu města
a tichou řečí chodil v horách svých
a doporoučel mi je navštívit –
já navštívil je, ale dojmů svých
s ním sdělit nemoh, zatím odešel
poslední cestou k místu tomuto –
buď lehka mu ta hlína velkoměsta!
A poslední cíl mojí návštěvy
je pomníček, v němž skryta urna Tvá,
Olinko Weissbergrová! Jak ten čas
hromadí roky od odchodu Tvého
až k dnešní chvíli! Stonala jsi dlouho,
my chodili k Vám o sobotních dnech
na tarokové hlučné partie,
Tys vedle v pokojíku ležela
a dveře zavřít nedovolila
a slyšet chtěla průběhy těch her,
vtip, škádlení a posměch! Jak jsme Tě
těšili vyhlídkami na zdraví,
na činou účast zase při těch hrách
ač viděli jsme planost útěch svých!
Olinko Weissbergrová, několik
z těch hráčů-těšitelů odešlo
do nenávratna, a my ostatní
dál orgie své vedem sobotní
a při tom tiše přehlížíme se,
kdo na řadě as... Časem ťukneme
si sklenkou vína na Tvou památku,
Ty často přijdeš v naše hovory
a žiješ s námi – – – – – – Čas je ukončit
i návštěvu i zahnat vzpomínání,
neb marno je se takto rozlítostnit,
a život volá. Pokoj Vám, vy mrtví!
Já přijdu zas – snad s příštím jarem jednou,
či v podzimku – a třeba přivezou mě –
tož kdy a jak, dnes nevím, ale jistě
vám mohu říci: Drazí, na shledanou!