To stalo prý se – lidé nejstarší
se ovšem na to nepamatují,
ač případ svého druhu jediný
by zasluhoval živé vzpomínky –:
Satirik napad kdysi kohosi
šíp vehnav jemu v patu Achillovu,
šíp pevně trčel, pata bolela.
Hoj, jak se chvěli touhou gourmandi,
jak zlatá mládež sedíc v kavárnách
sklepníkům z ruky rvala revue
i týdenníky čerstvě páchnoucí!
Nám Osud nedal gladiatory,
zápasy s býky, boje kohoutů,
nám Osud dal jen boje literární
a bitvy ducha aristokratů –
co stane se? A jakým jedem as
teď napadený zase odvětí?
Konečně! Zde to. Jaké sklamání!
Zhloup člověk ten? Či co se stalo s ním?
Moh whisky dát mu nebo vitriol,
moh jíti známou cestou kritickou
a rozebrat jej hezky od kolébky,
že celá niť by nezůstala mu,
moh házet sofismata blýskavá
a všemohoucí, všudypřítomné
citáty z osvědčených autorů,
moh hrubost vplést, jež k vůli decoru
se omlouvá vždy temperamentem –
a jakou limonádu zatím dal!
Že zcela v právu je prý satirik,
že on si paty svojí povědom,
že neví, proč by neměl doznati,
co sám před sebou zakrýt nemůže...
– Jak pošetilé!... Přímo idiot! –
I byli rozmrzelí gourmandi
a zlatá mládež naše v kavárnách
při vodě nelibostí zívala,
však hlubší naše české povahy
v tom vlastně smutný problém spatřily.
Jak, není to jen symptom nemoci?
Duch nalomený? Rozum zkalený?
Šlo několik pak přátel oddaných
ku psychiatrům v trudné potazy,
ti nenápadně potom prohlédli
si pacienta, žití, spůsoby,
směr myšlení i zálib jeho sklon –
a uznavše, že nemoc jeho z těch,
jež mohou, vybuchnuvše nenadále,
ohrozit život spoluobčanů –
jej mezi blázny kvapem zavřeli.
A spůsob této moudré ochrany
byl v brzku tuze jasně zpodstatněn:
pacient mezi blázny zbláznil se.
Kývali smutně hlavou přátelé
a smutnou útěchou se těšili,
že poznali tu poruchu zlou v čas,
„hned tenkrát po tom ostrém nájezdu,
jejž proved na něj šelma satirik...“