ČESKÁ BALLADA.

Josef Svatopluk Machar

ČESKÁ BALLADA.
To stalo prý se – lidé nejstarší se ovšem na to nepamatují, ač případ svého druhu jediný by zasluhoval živé vzpomínky –: 54 Satirik napad kdysi kohosi šíp vehnav jemu v patu Achillovu, šíp pevně trčel, pata bolela. Hoj, jak se chvěli touhou gourmandi, jak zlatá mládež sedíc v kavárnách sklepníkům z ruky rvala revue i týdenníky čerstvě páchnoucí! Nám Osud nedal gladiatory, zápasy s býky, boje kohoutů, nám Osud dal jen boje literární a bitvy ducha aristokratů – co stane se? A jakým jedem as teď napadený zase odvětí? Konečně! Zde to. Jaké sklamání! Zhloup člověk ten? Či co se stalo s ním? Moh whisky dát mu nebo vitriol, moh jíti známou cestou kritickou a rozebrat jej hezky od kolébky, že celá niť by nezůstala mu, moh házet sofismata blýskavá a všemohoucí, všudypřítomné citáty z osvědčených autorů, moh hrubost vplést, jež k vůli decoru se omlouvá vždy temperamentem – a jakou limonádu zatím dal! Že zcela v právu je prý satirik, že on si paty svojí povědom, že neví, proč by neměl doznati, co sám před sebou zakrýt nemůže... – Jak pošetilé!... Přímo idiot! – I byli rozmrzelí gourmandi a zlatá mládež naše v kavárnách při vodě nelibostí zívala, 55 však hlubší naše české povahy v tom vlastně smutný problém spatřily. Jak, není to jen symptom nemoci? Duch nalomený? Rozum zkalený? Šlo několik pak přátel oddaných ku psychiatrům v trudné potazy, ti nenápadně potom prohlédli si pacienta, žití, spůsoby, směr myšlení i zálib jeho sklon – a uznavše, že nemoc jeho z těch, jež mohou, vybuchnuvše nenadále, ohrozit život spoluobčanů – jej mezi blázny kvapem zavřeli. A spůsob této moudré ochrany byl v brzku tuze jasně zpodstatněn: pacient mezi blázny zbláznil se. Kývali smutně hlavou přátelé a smutnou útěchou se těšili, že poznali tu poruchu zlou v čas, „hned tenkrát po tom ostrém nájezdu, jejž proved na něj šelma satirik...“