Jsou u nás věštci, kteří prorokují,
že přijde jakás doba vykoupení,
po bouřích, mrazech že zas svitne slunce,
nad naší zemí vzplane duha míru
a že to u nás bude oplývati
mlékem a medem... Rod za rodem zmírá
a proroctví to dál a dál se dědí,
a chvíle jsou, kdy chví se nám nerv každý
jak židům kdysi v touze Messiaše...
Naděje plané, snění pohádkové!...
a běda nám, ta svitne-li nám doba!...
O život bojem národa je život.
Dva listy máme z naší historie,
kde nemusí se krev nám v líce hnáti
buď studem nebo vztekem, nebo hořem,
dva listy, při nichž člověk steskem vzdychne – –
a to jsme se tak rvali s celým světem
o volný vzduch a o to, což je naše –
a tak se rvali hezky, že z té slávy
jak medvěd v mrazu z přehojného tuku
chcem’ do dnes v naší mizerii týti –
než sláva ta je dávno projeděna,
a medvěd chuďas je už kost a kůže.
Však máme naděj! Naši věštci z tribun
a táborů a schůzí nevázaně
a jiní zase odami a hymnem
nám vázanou ji řečí vroubovali
a štěp se ujal... Celou šírou vlastí
ve srdcích stkví se zelená jen barva...
A každý věštec jako chytrý cikán,
jenž předpoví, co příjemno je sluchu,
má v dlani lesklý peníz popularity
a spokojen je – a dál národ čeká...
Na šedé skále v dubů vlhkém stínu
ční drobnolistá nízká kapradina,
vždy zelená je – však vždy beze květu –
nuž, kdo z nás ještě věří pohádce té,
že kapradina vyžene květ zlatý
v nějaké příští svatojanské noci? – –
Ó kdyby dnes to celé lidstvo zašlo
a zbyli jen dva lidé na dvou pólech
s tou lidskou krví ve svých arteriích –
jak vystřelené šípy budou letět
na jedno místo, kde se v sebe vrhnou
a soku sok chtít bude otevříti
tu tepnu a krev nechat vyvřít rudou. –
A kdyby dnes to celé lidstvo zašlo
a na každičké zbyl tu polokouli
jen jeden národ – zdvihnou se jak mraky
a ničícími blesky svými, hromy
bít budou v sebe do sledního dechu,
by žil, kdo zbude... Strašlivý to zákon
té věčné přírody... Kdo bojuje, jen žije.
A my si v příští bouři plné časy
mělčíme ducha nadějí jen planou
a kupujeme pěknou nervositu
nevyplnitelnými illusemi.
Ó velká moci, kterou zovou Bohem,
či osudem, či pověčnými řády,
před klidem chraň nás rukou milosrdnou,
před zlatým květem svatojanské noci.
Byť klid ten lesk měl doby Periklovy
a byť měl slávu světovládce Říma,
když Oktavian zavřel templum Jana,
chraň před ním nás – to počátek je konce;
tam v perspektivě pláň je Chejronejská,
les Teutoburský, hordy ze severu...
Nech lít v krev naši divý vztek a hořkosť,
jež sílí ji a jež i napne svaly,
nech nás jít stále ústrky a bouří,
nech nám ten obzor věčně zatažený –
jen žádný klid. A dej nám trochu prozřít,
že čeká nás jen ústrk a jen bouře,
zkalený obzor, boj do nedohledna,
ne pro slávu boj, boj o trochu vzduchu
a trochu světla, co tak potřebujem
nejnutněj’ k žití, dej nám vše to vědět –
snad zatnem’ zuby v hořkém odhodlání,
snad s těžkým srdcem tiše dáme s bohem
těm bajkám, v nichž jsme tolik rádi snili,
snad trochu trpkým bude ten náš život –
však budem žít!