IX. Bolestná epištola.

Josef Svatopluk Machar

Jsou u nás věštci, kteří prorokují, že přijde jakás doba vykoupení, po bouřích, mrazech že zas svitne slunce, nad naší zemí vzplane duha míru a že to u nás bude oplývati mlékem a medem... Rod za rodem zmírá a proroctví to dál a dál se dědí, a chvíle jsou, kdy chví se nám nerv každý jak židům kdysi v touze Messiaše... Naděje plané, snění pohádkové!... a běda nám, ta svitne-li nám doba!... O život bojem národa je život. Dva listy máme z naší historie, kde nemusí se krev nám v líce hnáti buď studem nebo vztekem, nebo hořem, dva listy, při nichž člověk steskem vzdychne – – a to jsme se tak rvali s celým světem o volný vzduch a o to, což je naše a tak se rvali hezky, že z slávy jak medvěd v mrazu z přehojného tuku chcemdo dnes v naší mizerii týti než sláva ta je dávno projeděna, a medvěd chuďas je kost a kůže. Však máme naděj! Naši věštci z tribun a táborů a schůzí nevázaně a jiní zase odami a hymnem nám vázanou ji řečí vroubovali a štěp se ujal... Celou šírou vlastí ve srdcích stkví se zelená jen barva... A každý věštec jako chytrý cikán, jenž předpoví, co příjemno je sluchu, v dlani lesklý peníz popularity a spokojen jea dál národ čeká... Na šedé skále v dubů vlhkém stínu ční drobnolistá nízká kapradina, vždy zelená jevšak vždy beze květu nuž, kdo z nás ještě věří pohádce , že kapradina vyžene květ zlatý v nějaké příští svatojanské noci? – – Ó kdyby dnes to celé lidstvo zašlo a zbyli jen dva lidé na dvou pólech s tou lidskou krví ve svých arteriích jak vystřelené šípy budou letět na jedno místo, kde se v sebe vrhnou a soku sok chtít bude otevříti tu tepnu a krev nechat vyvřít rudou. – A kdyby dnes to celé lidstvo zašlo a na každičké zbyl tu polokouli jen jeden národzdvihnou se jak mraky a ničícími blesky svými, hromy bít budou v sebe do sledního dechu, by žil, kdo zbude... Strašlivý to zákon věčné přírody... Kdo bojuje, jen žije. A my si v příští bouři plné časy mělčíme ducha nadějí jen planou a kupujeme pěknou nervositu nevyplnitelnými illusemi. Ó velká moci, kterou zovou Bohem, či osudem, či pověčnými řády, před klidem chraň nás rukou milosrdnou, před zlatým květem svatojanské noci. Byť klid ten lesk měl doby Periklovy a byť měl slávu světovládce Říma, když Oktavian zavřel templum Jana, chraň před ním násto počátek je konce; tam v perspektivě pláň je Chejronejská, les Teutoburský, hordy ze severu... Nech lít v krev naši divý vztek a hořkosť, jež sílí ji a jež i napne svaly, nech nás jít stále ústrky a bouří, nech nám ten obzor věčně zatažený jen žádný klid. A dej nám trochu prozřít, že čeká nás jen ústrk a jen bouře, zkalený obzor, boj do nedohledna, ne pro slávu boj, boj o trochu vzduchu a trochu světla, co tak potřebujem nejnutnějk žití, dej nám vše to vědět snad zatnemzuby v hořkém odhodlání, snad s těžkým srdcem tiše dáme s bohem těm bajkám, v nichž jsme tolik rádi snili, snad trochu trpkým bude ten náš život však budem žít!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 2 místa, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

babí, vlákno, pavučina, pavouk, nit, nitka, léto, opříst, jeseň, opřádat

371. báseň z celkových 377

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Sonet o kulturním člověku. (Josef Svatopluk Machar)
  2. Když v poslední hodině odpoledne, ( H. Uden)
  3. PŘECHODY. (Jaroslav Vrchlický)
  4. Srdce v smutku. (Jaroslav Vrchlický)
  5. SUSPIRIA. (Jaroslav Vrchlický)
  6. březnový sníh (Stanislav Kostka Neumann)
  7. Dvě lebky. (Augustin Eugen Mužík)
  8. VIII. A přece jsem pár zachyt paprsků, (Adolf Bohuslav Dostal)
  9. CHIMERY. (Jaroslav Vrchlický)
  10. Kmen tvůj přišel ze země k nám cizí, (František Sušil)