Tak bývá vždycky. Začíná se šeřit
nad světem, slunce na západ se sklání.
Druh ptá se druha: Co chtít a co věřit?
Co bylo pravdou, přelud je a zdání.
Vše křídla klamou, pukají vše vesla,
vše cíle stará jsou a prázdná hesla,
jen k tomu dobrá, vlastní bídu měřit.
Ty chvíle prošlo lidstvo častokráte,
toť doby jeho zatmění a mdloby.
Tak Hellady též zašlo slunce zlaté
a nová víra – nesla všem jen hroby.
Toť ona chvíle soumraku a nudy,
jak býlí rostou zázraky a bludy,
tu báje láká a tu pravda mate.
A zvolna bledla bohů pestrá tíseň,
jen stíny byly Glycera, Lais, Chloe,
jen jedním uchem Horatia píseň
tu poslouchala krásná Leukonoe,
nad jeho „Carpe diem!“ v divné čáry
se vpřádala, skloněna nad lektvary
ku žití zvala hrobu troud a plíseň.
Juž lépe bylo, kříže vítězící
když heslo rozneslo se širým světem.
Jak dlouho však? Nad knihou bledolící
mnich dumal netknut jara vonným květem.
Jdem k hrobu od kolébky každým krokem!
Čet’ žití knihu člověk jedním okem
a seznal, že jest těžká, zoufající.
Ó spasit se! Být mladým! Znova, na vždy!
Ta země přec nám nemůže být cílem! –
A chutě v cizí končiny plul každý
a každý velikým byl nadchnut dílem.
Po zdroji mládí, jenž se věčně pění,
šla cesta, mudrců šla po kamení
přes plavby, poutě, posty, půtky, vraždy.
Teď nad světem se nové slunce zvedá,
je rudé – snad se v krvi lidské zhlíží.
Ó volnosti! Zrak davů tebe hledá,
po obzoru se matné stíny plíží
těch, jejichž duch se leká doby nové;
co na veřeje hrobek granitové
tvá sestra buší, nesmrtelná věda.
Ó Psyche, nešťastná ty otrokyně,
juž stokrát volná, stokrát v kruhy spjatá,
vždy v popel tají květy na tvém klíně,
vždy v zámek padnou tobě rájů vrata!
Ó věčné dítě! jak mi líto tebe,
že nedůvěra, boj a blud tě střebe!
Co chtít? Co věřit? Světlo tvé zas v stíně.
Ó vznes tu krásnou hlavu unavenou,
věř tomu slunci nové budoucnosti!
Snad přechod tento poslední je změnou,
rov poslední, jenž světlo na dně hostí.
Vzleť, rajský motýl, a z přechodů kukle
v tvar pevný vtěl se a jen kruhy puklé
vraz v čelo těm, jenž tebe na smrt ženou!