V den zrození mu zemřel otec jeho,
kavalír, skeptik rázu Voltairského,
roj čestných dluhů zdědil – odkaz starý –
pak otcovy pikantní memoiry.
Ke křtu jej nesla v mohutné své ruce
s nadšeným zrakem Velká Revoluce,
jež kojila pak dítě prsy svými
a líbávala rety vášnivými
a hromadila pro ten život mladý
pokladů tolik, že jich dohromady
neměli všichni předci jeho bílí,
ba nikdy o nich ani nezasnili.
Hoch vzrostl záhy. Rozkvet utěšeně,
byl k radosti své kmotře, velké ženě,
až jednou ve hře na šíj její bílou
vrh’ provaz, začal škrtit ji vší silou
a theatrálně v pěkném okamžiku
jí mezi žebra vetkl dlouhou dýku.
A pokrytecky slávy ve glorii
dal pohřbíti ji s pompou v historii.
Dědictví po ní lehkomysně rázem
vrh’ k nohoum Korsa, milce svého, na zem.
A mezitím, co Kors ty statky probil,
on řídké vlasy vavřínem mu zdobil,
ten místo chleba v polích pěstit ráčil,
jež děly oral, čerstvou krví smáčil;
tak měl jej rád, že pak i jméno jeho
jak heslo nosil půl života svého –
až znudil se; vrh’ Korsa rozmrzele
v klec prostřed moře, za to zrobil celé
si hejno velikých a malých států,
a velikých a malých potentátů,
v nichž milce karrikoval. K vůli změně
tu zcela špatně, tu dost podařeně
a hračce té (snad neměl síly více,
snad vkusu ne víc, či snad do třetice,
ne chuti, by si jiného cos stvořil)
se pokorně až do své smrti kořil.
Byl dobrákem: že věděl, že můž kvésti
jen v stínu bodáků všem lidem štěstí,
dal růsti jim, jich byly celé lesy
a třpytěly se pěkně v podnebesí.
Moralist byl a decentního mravu,
než časem kluzký vtip a černou kávu
měl rád. Všech extremů nepřítel lítý,
ctil staré pravdy, vážné autority
a (jejž kdys papa zkrušil v boji mnohém)
vivendi modus zaved s pánem bohem.
Znal antiku a – parodista známý –
smál se jí parlamenty, ústavami.
Ctil pořádek: nepřítel pamfletářů,
znal krotit jedovatosť kalamářů,
své státy paragrafy chránil dosti,
by nestavěl je nikdo do směšnosti.
Byl tolerantním: pláštík roztomilý
dát doved’ lžím, jež po otci mu zbyly,
a ty, jež viděl sám se naroditi,
též nechal žíti – svatým právem žití.
Byl vlídný k ironiím podařeným,
a ty ho za to zvaly osvíceným.
Přál paradoxům: Steré vynálezy,
kde v každém spása, blaho lidstva vězí,
on nechal vzrůst – však nad nimi zas dále
jít nechal lidstvo v starém hořkém žale.
I uměním přál: přál jim skývu chleba,
tu, jíž je nutně k živoření třeba,
i capart slávy s uznáním jim platil
(ten ovšem, jejž sport bujný nezachvátil –
vždy sport byl konečně přec květem všeho
a specielním dítkem srdce jeho).
Žil rychle... Konec jeho žití zapad
v mystiku jakous... Začínal se chápat
hledání pravdy... Duchy citovával,
v posmrtný život rád se zahloubával –
vše to, co po dnech bouřlivých a hluchých
údělem bývá starců slaboduchých.
A zemřel trapně... Nade ložem jeho
stanula doba vzrůstu ohromného
těhotná, temná... tázavě naň zřela,
šeptala cosi... bolestí se chvěla...
on nerozuměl... ale děsil se jí...
pak zhas... Syn dědí, jak to v obyčeji
v jich rodu už, roj čestných dluhů všude
a dobu těhotnou... A ten čím bude,
neví se, doufá se jen, jak to zvykem
nad malým synem, mrtvým nad tatíkem...
Zde vtesáno má býti v slovo živé,
co mrtvý přál si v jedné chvíli tklivé:
Věkové příští, jenž přijdete proudem,
mě, prosím, suďte milosrdným soudem!