Z těch postav chladných, mramorových,
jež vykouzlil věk dětský lidstva,
mě vždycky nejvíc zajímala
Artemis.
Ve školní škamně z nudy věčné
mě hudbou vzrušilo to jméno,
když professor děl drsným hlasem:
„Artemis...“
Hned zapomněl jsem přísných zraků
i Homérových hexametrů,
jen ji jsem viděl velkou, vážnou
Artemis.
Šla měkkou travou Erymanthu,
na bosých nohou třpytnou rosu
a bílé feny vedla tiše
Artemis.
Šat sněžný kryl jí štíhlé boky
a panenská jí halil ňadra,
toul plný měla na rameni
Artemis.
Šla s půlměsícem v tmavých vlasech
a s přísností ve tmavých zracích,
jak letní noc tak chladná, vábná
Artemis.
Vím, dnes ti bozi jsou jen bajkou,
i drobným štěpům gymnasia,
a šedou bajkou jest i moje
Artemis.
Však jednu chvíli uvěřil jsem,
že vidím živoucím svým zrakem
ji velkou, velebnou a krásnou
Artemis.
To bylo jednou v červnu v lese,
kdy spatřil jsem ji v módním kroji.
– Dnes podlehla by jistě modě
Artemis. –
Na bílém koni jela štíhlá
a v černém, těsně spjatém šatě
a klobouček na tmavých vlasech,
Artemis.
Líc její byla bledá, vážná,
a tmavé oči zřely přísně,
na prsou měla konvalinky
Artemis.
A v malé, bílé ručce bičík,
tak jela klusem klenbou stromů,
jak letní noc, tak chladná, vábná,
Artemis.
A v chvíli té za úsměv jeden,
za objetí těch štíhlých boků
byl bych vzal osud Aktaionův,
Artemis!