Stál před branami... S kapitolské tvrze
a s věží hradeb bylo možno zříti
bělavé plachty nakupených stanů
a dýmy ohňů. Děsem hrůzy chvělo
se příští každé hodiny, noc zdála
se proto pouze přicházeti v obec,
by zlými sny jen víc ji poděsila.
A bozi mlčeli, jen známky mnohé
dávaly tušit nepřátelství jejich:
tam socha Marta spotila se krví,
tu vlk se ocit na ulici města,
nad velkým forem úpěl v noci sýček,
a játra býka pod obětním nožem
se objevila svraštěná a srostlá...
Šlo předbouřkové ticho po ulicích,
po domech bázeň a po forech hrůza.
A při tom život státu spěl svou cestou:
zasedal senat, praetor rozsuzoval
pře jako jindy s kurulského křesla,
a quaestor odebral se do Ostie,
by přejal lodi s obilím a vínem.
I byla dražba. Pole mimo města
se prodat mělo. Lidí bylo řídko,
a ty jen zvědavost sem spíše táhla
než zájem koupě. Pole označeno
a cena vyvolána – chvíli ticho...
Tu vystoup člověk – nikdo nezná jména
ni rodu jeho, byl to asi Říman,
jak sta a sta jich tehdy v obci žilo
a umíralo, když čas jejich došel –
takový člověk tedy koupit volil
to pole v dražbě... Tichý úžas zprvu
a potom podivení jalo všechny,
a takto asi promlouvali k němu:
– Jak možno, pošetilče, koupit věc tu? –
– Snad hlava tvoje není zdráva, dosti? –
– Jsi otcem, nad nímž syn tvůj jistě spláče! –
Tak říkali mu. Muž se podíval jim
do očí rozumným a pevným zrakem.
– Jak – řekli dále – nevíš, tam že právě
Hannibal stojí? Na tom poli nyní?
Hannibal, uvaž, jenž nás zbavil vojska
a dnes či zítra město naše zničí? –
– A právě že tam Hannibal teď stojí,
a já že věřím, že je osívati
svou rukou budu, jsem to pole koupil. –
Toť vše. Nic víc se neví o tom muži,
jen že to pole potom sám přec osil. –
A já, jenž moh bych vybásniti něco,
si netroufám. Ten příběh čet jsem v knize
starého autora jak arabesku,
jak vtip pro osvěžení čtenářovo
a pochopil, proč Řím stál nezlomeně
po Trebii a Trasimenu, Cannách,
a pochopil, proč, musilo-li padnout
z těch jedno měst, jež soupeřila o svět,
že Řím to býti nemoh. Ze železa
byl Řím. A Carthago jen pouhý kámen.