Nač ještě čeká Catull pošetilý?
Proč váhá vyrvat z duše ty dvě oči,
ó Lesbie, tvé oči safírové?
Proč nezakřikne tony hlasu tvého,
jež stále slyší?... Lesbie ty bídná!
A jménu tvému zapřáhl jsem k vozu
své bujné verše, a ty jedeš Římem
jak triumfator za obdivu lidstva –
ba, triumfuješ, bezcitná ty ženo,
nad porobeným srdcem básníkovým!
Hle, divadlem-li stoupáš k svému místu,
tu verše mé všech zraky k tobě vedou
a jako polnice hlas oznamují:
Toť Lesbie, toť láska Catullova!
A v nosítkách když ulicí se bereš,
jak liktorové jdoucí před konsulem,
mé verše před tebou jdou, hlásajíce:
Toť Lesbie, již nad vše rád má Catull!
– Nevděčná, krutá, bídná Lesbie ty!
Mé verše tak tě zdobí, že tvé družky
závistí blednou, pomní-li se tebe
ať hovorem, ať letmou upomínkou –
a já, jenž tvůrcem jsem tvé celé slávy,
jsem bědným otrokem tvých modrých očí!
Ó Lesbie, to dnešní odpoledne
mi řeklo více, než má duše snese!
Tu malou mušku sama Afrodita
poslala s bídy vzkazem duši mojí,
tu malou mušku, která zahynula
tvou bílou rukou... Ukrutnice krásná,
snad potrestat jsi poselkyni chtěla,
že oznámila bezcitnost mi tvoji,
sobectví hlavy tvé i zimu srdce
a vším tím opuštěnost žití mého?...
Tak vidím chvilku onu v hrůze její
– snad v bitvě ještě okamžik ten bývá,
když vojín shledne, kterak meč mu padá
na hlavu nepokrytou, zničit touže
mu mladý život, naděje i radost –
snad v bitvě ještě bývá, jak mně bylo...
Mé srdce bilo bouřně na tvých ňadrech,
mé ruce objímaly tvoje tělo,
mou hlavu zahalilo šťastné temno,
mé oči přivřely se žhavým štěstím –
když pohyb ruky tvé mě nutil náhle
procitnout k neblahému žití svému:
maličká moucha na stěnu se snesla
a křídla očistivši čile brala
se procházkou po koberci té stěny,
v tom chladné oči tvé, ty modré oči,
ji spatřily, a malá ruka tvoje
v hrst skrčivši se jako bílá šelma
skočila po té mušce bezstarostné
a lapivši ji krutou smrt jí dala
v růžových prstech... Ano, Lesbie má
se klidně zabývala honbou mouchy,
co tělem mým i duší proudy hřměly
pocitů božských!... Ano, Lesbie má
chytala mouchu!... Věčná Afrodito,
nač ještě čeká ubohý tvůj sluha?
Jak jinak ještě Lesbie má říci,
že v její duši není místa pro mne?
Snad v cirku před veškerým lidem římským
má se mi vysmát smíchem bezohledným?
Či zavřít má mi dvéře domu svého
a říci starou otrokyní svojí:
Jdi, Catulle, má paní nezná tebe!?
A co já přede dveřmi státi budu,
zvuk hudby z vnitřka pronikne mi k sluchu,
takt tanečnic – oh, Lesbie, hleď, šílím
při obrazech, jež bolest má tu rodí!...
Ó Lesbie, ó Lesbie ty krutá,
což myslíš, že je v světě lásky větší,
než Catullova? Že je srdce lepší,
než to, jež básník tvůj má v teskné hrudi?
Ó Lesbie, což nečtlas v očích mojich
mé duše obsah, „Lesbie” jež slove?
– Však tohle všecko měl bych vlastně říci
jí do očí, jen jednou ještě v oči
a naposledy, ale říci všecko...
Snad vyjadřoval jsem se dosud planě
a nehleděl, zda slova jdou jí k duši,
a když jsem vlil své city v rozměr veršů,
ty verše brala s úsměvem vždy vlídným
jak prsteny, jak spony, náušnice,
jež ženy vlastně nosí k vůli lidem,
a spokojeny jsou, když pochválí je
a obdivují hosté při návštěvách
a známí po ulicích a dav v cirku –
a já jí vlastně nevyložil nikdy,
že ve verších těch duše moje mluví,
mé srdce pláče, moje bolest sténá...
To vše jí řeknu, ano. Naposledy.
Je hravá jako rozmazlené dítě
a jistě maně spatřila tu mušku
a ukrutností žen, jež od přírody
zdá se být jim a šelmám přisouzená,
musila lapit ji a smrt jí dáti
ve stisku prstíků svých... Řeknu jí to
a budu se jí dívat při tom v oči –
snad pochopí... Hle, noc se sklání k zemi,
teď půjdu. Afrodito nelítostná,
ty usmíváš se? Že se otrok vrací
k okovům těžkým? Může býti jinak,
když okovy ty životem jsou jeho?