CATULLUS.

CATULLUS.
Nač ještě čeká Catull pošetilý? Proč váhá vyrvat z duše ty dvě oči, ó Lesbie, tvé oči safírové? Proč nezakřikne tony hlasu tvého, jež stále slyší?... Lesbie ty bídná! A jménu tvému zapřáhl jsem k vozu své bujné verše, a ty jedeš Římem jak triumfator za obdivu lidstva – ba, triumfuješ, bezcitná ty ženo, nad porobeným srdcem básníkovým! Hle, divadlem-li stoupáš k svému místu, tu verše mé všech zraky k tobě vedou a jako polnice hlas oznamují: Toť Lesbie, toť láska Catullova! A v nosítkách když ulicí se bereš, jak liktorové jdoucí před konsulem, mé verše před tebou jdou, hlásajíce: Toť Lesbie, již nad vše rád má Catull! 203 – Nevděčná, krutá, bídná Lesbie ty! Mé verše tak tě zdobí, že tvé družky závistí blednou, pomní-li se tebe ať hovorem, ať letmou upomínkou – a já, jenž tvůrcem jsem tvé celé slávy, jsem bědným otrokem tvých modrých očí! Ó Lesbie, to dnešní odpoledne mi řeklo více, než má duše snese! Tu malou mušku sama Afrodita poslala s bídy vzkazem duši mojí, tu malou mušku, která zahynula tvou bílou rukou... Ukrutnice krásná, snad potrestat jsi poselkyni chtěla, že oznámila bezcitnost mi tvoji, sobectví hlavy tvé i zimu srdce a vším tím opuštěnost žití mého?... Tak vidím chvilku onu v hrůze její – snad v bitvě ještě okamžik ten bývá, když vojín shledne, kterak meč mu padá na hlavu nepokrytou, zničit touže mu mladý život, naděje i radost – snad v bitvě ještě bývá, jak mně bylo... Mé srdce bilo bouřně na tvých ňadrech, mé ruce objímaly tvoje tělo, 204 mou hlavu zahalilo šťastné temno, mé oči přivřely se žhavým štěstím – když pohyb ruky tvé mě nutil náhle procitnout k neblahému žití svému: maličká moucha na stěnu se snesla a křídla očistivši čile brala se procházkou po koberci té stěny, v tom chladné oči tvé, ty modré oči, ji spatřily, a malá ruka tvoje v hrst skrčivši se jako bílá šelma skočila po té mušce bezstarostné a lapivši ji krutou smrt jí dala v růžových prstech... Ano, Lesbie má se klidně zabývala honbou mouchy, co tělem mým i duší proudy hřměly pocitů božských!... Ano, Lesbie má chytala mouchu!... Věčná Afrodito, nač ještě čeká ubohý tvůj sluha? Jak jinak ještě Lesbie má říci, že v její duši není místa pro mne? Snad v cirku před veškerým lidem římským má se mi vysmát smíchem bezohledným? Či zavřít má mi dvéře domu svého a říci starou otrokyní svojí: 205 Jdi, Catulle, má paní nezná tebe!? A co já přede dveřmi státi budu, zvuk hudby z vnitřka pronikne mi k sluchu, takt tanečnic – oh, Lesbie, hleď, šílím při obrazech, jež bolest má tu rodí!... Ó Lesbie, ó Lesbie ty krutá, což myslíš, že je v světě lásky větší, než Catullova? Že je srdce lepší, než to, jež básník tvůj má v teskné hrudi? Ó Lesbie, což nečtlas v očích mojich mé duše obsah, „Lesbie” jež slove? – Však tohle všecko měl bych vlastně říci jí do očí, jen jednou ještě v oči a naposledy, ale říci všecko... Snad vyjadřoval jsem se dosud planě a nehleděl, zda slova jdou jí k duši, a když jsem vlil své city v rozměr veršů, ty verše brala s úsměvem vždy vlídným jak prsteny, jak spony, náušnice, jež ženy vlastně nosí k vůli lidem, a spokojeny jsou, když pochválí je a obdivují hosté při návštěvách a známí po ulicích a dav v cirku – a já jí vlastně nevyložil nikdy, 206 že ve verších těch duše moje mluví, mé srdce pláče, moje bolest sténá... To vše jí řeknu, ano. Naposledy. Je hravá jako rozmazlené dítě a jistě maně spatřila tu mušku a ukrutností žen, jež od přírody zdá se být jim a šelmám přisouzená, musila lapit ji a smrt jí dáti ve stisku prstíků svých... Řeknu jí to a budu se jí dívat při tom v oči – snad pochopí... Hle, noc se sklání k zemi, teď půjdu. Afrodito nelítostná, ty usmíváš se? Že se otrok vrací k okovům těžkým? Může býti jinak, když okovy ty životem jsou jeho? 207