ČÍNSKÝ LETOPISEC PÍŠE:

ČÍNSKÝ LETOPISEC PÍŠE:
Hle, paměť lidská jest jak půda země! Pod slunce září, pod májovým deštěm se odívává nejkrašším svým šatem a úsměvem se dívá svojich květů, však při studených větrech odhazuje to roucho bezstarostné veselosti a v smutku sněhu nevzpomíná více svých usmívavých jarních dobrodinců. Co ví se o Yn, nebes synu, v lidu? Ctnost běžela jak poslík pošty zemí, a lehce vládl lidem milovaným, jakoby prstem v ploše dlaně točil – ve starých knihách pod vrstvami prachu se najde sotva jméno, ne však činy. A v lidské paměti pak ani jméno. [7] A Ši-hoang-ti přišel. Tesákem se a kladivem vbil do paměti lidí a propast vylámal v ní hrůzyplnou, z níž činy jeho věčně křičet budou. Vrh na plody se, které vzrostly ze zrn, jež Kong-fu-tse jak rolník v duše zašil, a vytrhal je rukou necitelnou. Dal ohňům strávit Ši-king, knihu svatou, úl medný, kam nám snesly sladké pravdy s květnatých strání žití pilné včely. I Šu-king zničit dal, tu studnu věčnou žíznivých retů, pramen neskonalý, zkad ku koupelím voda čerpala se pro duše znavené a znečištěné. Na pět set literátů schytat kázal, jichž srdce plála nadšením a pýchou, a za živa je zasypat dal zemí. – Jich těla mrtva jsou, však duše jejich se vznesly v říši duchů, aby byly, jak na zemi kdys, tak i onde, reky. – Pěst jeho meč držela, štít pak rámě, tak řítil zemí svou se. Pata jeho 8 jak do mravenišť zapadala tvrdě do starých řádů rodin, měst i krajů a ničila vše jako božstvo smrti. Vrzala kola, řehotali koně, a vojáci šli se šípy a luky, a cesty prach za nimi v sloupech táhl. Když domov o pouštěli, seděly jim přílbice na bezvousých mladých hlavách, když domů vrátili se, byli šedí. A přišli jen, by znovu loučili se. A kolem těchto děl svých zeď vystavil, jež v dlouhé řadě k západu se táhne a od západu k jihu. Hory, rokle, údolí, řeky – vše se podvolilo té práci z kamene a slz a krve. Tam sova křičí v sosnách, liška, šakal jdou za svým lupem. Po ní bdělý voják přechází v zbrani, zíraje s té výšky do krajin cizích. Ši-hoang-ti takto z paměti lidstva k duši každé mluví, jež po stopách jde minulého času. 9