HNĚV AFRODITIN.

HNĚV AFRODITIN.
V trojboké plodné zemi Sikulů je město Eryx. S Akropole jeho chrám bílý Afrodity svítí v dálku v modravé moře. Miláčci její, bílí holoubci v hlavičkách sloupů příbytky své mají, před chrámem chodí sklánějíce hlavy ve zbožné úctě. A když se Luzná, Věčná, Všemocná přes modré moře do Lybie bere, holoubků bílý oblak provází ji zářivým vzduchem. Král výšin, orel, jestřáb, loupežník, ctí svatost míst i zbožnost holubičí a nikdy k těmto ptákům neblíží se krvavým spárem. 166 Jen bezohledná ruka člověka, již svatý ostych nikdy nezastaví, v zločinné pýše vyzývá hněv velké Nemesis věčné. Vnik punský Barkas v bílou Akropol a odnes vše, co nábožný lid snesl, poháry, stoly, náramky i roucha, z příbytku Luzné. A v posled kázal černým zbrojnošům ty ptáky pobít, kteří ustrnulí nad ohavností lidskou seděli tu v nehybném houfu... A tehdy v zlatou síni olympskou v besedu bohů vešla Afrodita, a z modrých očí padaly jí slzy na bílá ňadra. I žalovala svoji pohanu, lup chrámový i vraždu bílých ptáčat, a spjala o trest škůdcům žadonící své bílé ruce. 167 A co sám Zeus hladil její vlas a konejšil ji laskavými slovy, vstal Ares v brnění svém a jak vichr lét v hrůzy boje. Zle splatil hřích svůj Puňan Hamilkar. K dnu moře klesly hrdé lodi jeho, zbrojnoši jeho pokrmem se stali žralokům, krabům. Za ním pak spěla svatá Nemesis v dalekou Hispanii. Tuhá smyčka poslední zdobou byla, již dal hrdlu Hamilkar Barkas. Však teprv černý dým, jenž valil se jak smrtelný vzdech z hrudi Kartaginy, vykouzlil v lících luzné Afrodity smířlivý úsměv... 168