PO ZÁPADU.

PO ZÁPADU.
Za letních večerů, když za daleké hory zapadlo slunce v celé svojí slávě, vytryskne náhle po nebi a na zem tesklivá záře. To bylo dávno už po Thermopylách, po Marathonu, bitvě Salaminské, po Platei a po polednách slavných velkého času. Po Leuktrech, Mantinei, Cheironei už také bylo... Makedonec shora a římská ruka ze Západu tiskla tu volnost Řecka. V Nemei při hrách dleli Hellenové a přihlíželi švižným mladým tělům, jež diskem, během, zpěvem zápolila o cenu věnce. 134 I stalo se, že hejtman Filopoimen s falangou mládenců svých ozbrojených, urostlých, svěžích, pružných mladých postav, v divadlo vcházel. Planuly zlatem štíty jejich; helmy na mladých hlavách slunci být se zdály; červené sukno halilo jich údy kráčící v taktu. A krásné mládí jejich neslo slávu vítězných bitev na planinách thebských i v horách Sparty, pod hradbami Athen – Hellado bědná! A když tak vstoupali, pěl právě zpěvák, Pylades umný, bije při tom v struny: – Hellady témě zkrášlil skvělým vínkem zářivé slávy... – To píseň byla pěvce Timothea „Peršané” zvaná... Zpěvákův hlas jasný pohnutím prochvěn z činů dávné doby vnik v posluchače. A oni všichni hlavy obrátivše k Filopoimenu, jali tleskati se, jakoby psán byl onen starý veršík k oslavě jeho. 135 Dech dávné doby prochvěl jejich hrudí a bylo jim, že nic se nezměnilo: jak věci lidské dole, tak to nebe nad jejich hlavou... Tesklivou záři vytryskne tak ještě, jež jako truchlý úsměv na všem leží, když dávno bylo za hory už zašlo veliké slunce... 136