M. ANTONIUS.

Josef Svatopluk Machar

M. ANTONIUS. BEDŘICHU BROŽOVI.
I.
Hoch Octavian! Neforemný efeb, potomek propuštěnce provazníka, vnuk měnce peněz – slavný to rod otcův – po matce afrikánský handlíř v mastech byl zdobou velikého rodu tvého – A ty jsi snil o vládě nad vším světem? A po Caesaru chtěl jsi, urvav jméno, podědit všecko, jmění, ducha, váhu? Ne, mladíku, ten Juliův duch velký po nivách Hadu volně asi těká a jistě dlouho, dlouho rozmýšlel by, kdyby měl vejít v těla tvého schránu a v podnájmu být drobné duše tvojí, jež nezve nic svým z velkých darů bohů, než úlisnost a chytrost, jakou mají hetéry řecké. Pod zdmi hippodromu 230 – ó včerejší den velké hrdé slávy! – tě zbité legie tvé přesvědčily, mládenče zpychlý, že je živa svatá a velká Nemesis, jež neodpouští, jež neuspí se, božstvo spravedlivé. Co zanechal jsi padlých na bojišti! A ranění, jenž ušli, nesli rány na zádech, hochu, na zádech, ne v hrudích. A mladík ten chtěl vládnout celým světem! Procit jsi, hochu, včera tedy ze snů? Rozumíš nyní žebříku, jímž stoupá tajemné Fatum k nezvratné své výši? Marius – krok to prvý, druhý Sulla, a třetí Pompejus, a čtvrtý Caesar, a pátý – ha, ha, myslils Octavian? Mladíku, pátý zve se Antonius, jaks viděl pod zdmi hippodromu včera. U Actia – toť jiná. Episoda to prostě byla. Malá parenthesis, jak řečníci ji ve svých řečech činí, by silněj potom proud slov plynul k cíli. U Actia – tam Kleopatra zřela – jak orel s výše snes se na loď tvoji, i bylo tedy božstva vůlí zřejmou, 231 že zvítězit máš. Bozi zvednou často člověka k výši, by tím hroznějším byl ráz pádu jeho. Kleopatra jela v čas z této bitvy plané, bezúčelné – a mně co zbývalo, než jeti za ní, vždyť poslala mi k sledování rozkaz. Dnes zřejmo, že to byla episoda, a vůlí bohů že se Kleopatra v čas zachránila, vědouc, že tím chrání i Antonia k velikým dnům příštím. Jsme v moci Fata. Ale člověk moudrý se snaží Fatu svému porozumět a krok svůj zřídit podle jeho vůle. Jak otáčivé kolo, o němž pěje Řek Sofokles, tak ubíhal můj život do výše vznášeje se z bláta prachu a z výše klesaje zas v ponížení – ó Kleopatro, slunce mojich roků, osudy naše skulo věčné Fatum pro celý život démantovým poutem, jež nerozbije nikdo ze smrtelných! A ten hoch myslil, že ta Octavia, ta studená a nudná krasavice, pravd plna jako matrona už letná, nádoba ctnosti, jaké byly vkusem 232 snad za dob kdysi Numy Pompilia, že ta má býti Antoniu družkou?! Ó Kleopatro, jediná ty ženo! Ne, že jsi dítkem starých slavných králů, však že jsi ženou, prvou ženou světa, jsi lvicí římského lva Antonia! Vždyť Antonius ve všem dědicem je velkého Julia, a Kleopatra přec byla diademem Caesarovým! Jak dívala se včera s pýchou na mě, když Vicinovi odměnu dát chtěla – ty její oči jsou jak skvoucí mandle, v jichž středu hoří jak noc černý oheň – ó Kleopatro, osude můj sladký! Ten Vicinus jak Ares řádil v řadách hochových kohort pod zdmi hippodromu, muž čacký, voják, který zárukou je, že rozhoří se hvězda Antonia, když tací životem jej podpírají. To Kleopatra také jistě cítí. A srdce její také pyšněj bilo, když vojáka jsem před zrak její přived, by sama statečnost mu pochválila. A čacký Vicinus stál jako socha: 233 ne přilba zlatá, ne brnění drahé, jež za odměnu z ruky její přijal, však něžná vlídnost královny mé jala tak vojáka, že mlče slzel štěstím. Ó Kleopatro, jdeš jak božstvo světem, a kam tvůj pohled padne, blaho kvete. II.
– Imperatore, Vicinus tvůj přešel, hned jak byl přijal dary královniny, v ležení Caesarovo. Přešel se vším, se zlatou přilbou, brněním tím drahým a soudruhy své vybíd při odchodu jít za příkladem tímto. Slovem drzým se tebe dotkl, imperatore můj, i královny. Pád blízký věštil tobě a ji k hetérám římským přirovnával, jež odkvetlé, jen ve tmě noční bloudí u hradeb města... Odpusť ústům mojím, že rouhavá ta slova opakují, však zmírnil jsem už tak i ostrost jejich. Imperatore, je mi teskno k pláči, ne nad svým losem, jenž mě tady stihne, však z tebe, z tebe. Vzbuď se, pane, povstaň 234 Jako bych velké slunce padat viděl, jež nikdy více – – Otroku.můj, vyjdi! – – Imperatore – – Řekl jsem už. Vyjdi! – III.
Pravili, že byl viděn divný průvod onehdy v noci. Z Alexandrie táh veliký zástup Satyrů, již hráli na cymbály a na píšťaly pěli, mávali thyrsy, loučíce se s městem. Bůh Dionysos, který zvláště střehl mé štěstí, odešel prý s nimi v dálku... Vicinus voják i bůh Dionysos – vše opouští mě. Bohové i lidé. Jakoby velké slunce padat viděl, jenž nikdy více – – kleštěnec tak řekl. Proč naposledy nemá slunce padat? Co heroů už prošlo naším světem, a zašli všichni. Zašly velké říše, králové slavní, sama božstva zašla, a jiná zajdou. Věčno jenom Fatum. 235 A mudrc tiše poslouchá hlas jeho a neodpoví jemu planým vzdorem. Oh, Antonie, loukoť kola toho, na níž je připjat pozemský tvůj osud, se svezla k zemi a víc nevznese se. Čas sklonit hlavu pod rozkazem Fata. Ó Kleopatro, vše je dokončeno, vše vyrovnáno, usmířeno všecko. Smrt neleká mě, neboť zemru patře do tvojich očí, a smrt brankou bude k novému žití, neb na nivách Hadu my dále lásce svojí žíti budem bez hořkostí, jež přimísil k ní život. A z vody Lethe píti nebudeme, neb nechcem zapomenout svojí lásky. Ó Kleopatro, byl-li šťastnějším kdy tvůj Antonius, než jest v této chvíli? Řím... Vláda světa... Chlapec Octavian... Vše plyne jako bublinové trety, jenž pouští hoši pro zábavu z mýdla – vše marnost, hloupost. Všecko musil ztratit tvůj Antonius, aby mohl cítit, že největším je ze všech mocných světa, tvou lásku maje, Kleopatro moje! 236 Hoch Octavian bude vládnout Římem – ó kdyby druhý Řím byl ještě v světě, i ten bych nyní klidně jemu přidal – ber, hochu, vládni, když tě vláda těší. Fortuna dařila tě vždy svou přízní. Před lety v Římě, když se v zápas daly křepelky naše, v krvavé když boje můj kohout hnal se s rudou svojí přilbou – tvé křepelky, tvůj kohout vítězili. Vem vládu světa, neboj se, můj hochu, tvou ruku teď už nikdo nezadrží. Sny pošetilé, myšlenky lstné, bídné, jež tolik dnů jste mi už povraždily, v tolika nocech zabránily spánku mé zraky zavřít! Proč to bylo všecko? Křepelek zápas, kohoutů boj planý, ubohé hříčky... Proto snad, by člověk v hodině smrti stal se aspoň moudrým, nicotu všeho poznav. Kleopatro, ničeho není žel mi. Litoval bych, jen tebe litoval bych, Kleopatro, kdybych měl umřít s vědomím tím hrozným, že zůstaneš tu, sirá moje vdova. 237 Jen tebe litoval bych, Kleopatro, neb vím, že nikdo z lidí ani bohů už by tě takou láskou nemiloval, jak miloval tě věrný Antonius. 238 OBSAH. Str. Čínský letopisec píše:7 Poušť10 Babylonský nápis12 Krajina Asijská14 Saul18 Ibis30 Antické jaro35 Krajina v Latiu36 Dryady38 Pythagoras41 Náhrobní nápis v Římě44 Orlové45 Slunečnice46 Scythové50 Modlitba53 Večer v Lakedaimonu54 Antická krajina56 Vínek z Olympické olivy58 Skeptik66 Posel70 Umírající Aischylos72 Parrhasias74 Chrysis88 U Aigospotamoi89 Poslední vítězství Sofoklovo91 Euripides99 Za ranního úsvitu v Athenách102
[239] Str. Alkibiades103 Freska perská111 List z letopisů116 Ku konci války Peloponnesské119 Laïs123 T. Manlius127 Filosof Leosthenes o smrti Alexandrově129 Demosthenes131 Po západu134 Polemon137 Kynik151 Hannibal ante portas156 Na Isthmu159 Cato164 Hněv Afroditin166 Senatus popolusque Romanus169 L. Mummius173 Západ178 Volum senatu182 Marseillské víno183 Hoši185 Na ulici187 Smích Crassův192 Slonové197 Pompejus201 Catullus203 U Thapsu po 6. dubnu r. 46208 Jeden z deváté legie216 Cicero221 Brutus224 M. Antonius230
E: tb; 2004 [240]

Básně v knize V záři helénského slunce: