BRUTUS.

BRUTUS.
Je dohráno... Tož slušno uzavříti chudičký účet hry, jež žitím slula. Ó bědný Brute! Jaký snadný počet! Loď obilná se brala ze Syrakus a směřovala ku Latia břehům – tu kdesi bouř se zdvihla nečekaná, mrštila lodí v neústupnou skálu a pohrobila lodníky i náklad – Zda proto hladem zhynouti Řím musí? Loď jiná – a snad od egyptských břehů či z Afriky (což lhostejno je Římu) – přiveze náklad šťastně do Ostie, a Řím žít bude... Lodi ztroskotané nepomní nikdo... To je obsah žití – kde však je smysl? K čemu marná oběť? Předčasné vyhasnutí žití mého 224 i žití jiných?... Tlachavý ten stařík, ješita Cicero, jenž domníval se být strážným geniem té naší obce – ne, ten přec nevtisk dýku v ruku moji a nevedl ji k srdci Caesarově... Ni Cassius, jenž bičíkem slov ostrých probudit mínil hrdost moji ze sna... A ne ti druzí, kdož mi psali na zeď poznámky štiplavé, kdož posílali mi listy, jejichž slova zatínala se jako myší zuby v moje jméno – ne, nikdo nepobídl duši moji a neovládl ruky mojí k vraždě... Ty Fatum tajemné a všemohoucí, ty vládce nejvyšší a nevyzpytný, tys ved mou ruku. Nástrojem tvým byl jsem. A jenom proto, že duch náš chce míti stín aspoň vůle vlastní při svých činech, já důvody, jež oni vykládali, jsem za své přijal. „Svoboda a volnost!” „Pryč s tyranem!” a „Zachraň republiku!” Cicero říkal: Hle, ten švihák Caesar jak shlíží na nás s výšky podpatků svých červených botek! Kterak holohlavec 225 svůj věnec nosí nedočkavě hoře jej za královský vínek zaměniti!... A Cassius mi šeptal: Čeká Brutus, až králem Říma zvát se bude Caesar? Eh, Juniů krev zlenivěla jaksi... A Casca syčel: Spěme, Brute, spěme, bdí Caesar za nás, pracuje též za nás – tož spěme, Brute... Možno-li se stydět, tož styďme se jen, že se „Brutus” zveme... A přec ty řeči nevnikly mi k duši, jež viděla, že Caesar značí poklid a štěstí obce. Já jej pozoroval při práci jeho. Síla ducha jeho jej hnala k výši všecko přemáhajíc a žádné námaze se nevyhnula ve prospěch města... Znal jsem i ty druhé, kdož závistivou duší dívali se na vzestup jeho – „Svoboda a volnost” – proč nepřiznat se přímo: nevolno nám, že hlavou svou nad našimi se zdvihá? A on znal mě zas... Když jsem dýku vehnal do hrudi jeho, hledí na mě zdiven a řekl: „I ty, Brute?!” – řek to klidně, ač ranami už poset... Ne ta rána 226 smrt dala jemu – však že byla moje. Neb na to hlavu zhalil... A já neměl té síly, abych vyznal pravdu jemu: Ó Caesare, ne závist, jak těm druhým, však Fatum poručilo ruce mojí – nic neřekl jsem... Dívám zpět se nyní a pozoruje příčiny a konce marně se táži: Kde je smysl toho? Muž velký padl. A hoch Octavius a rhetor Antonius nastupují dědictví jeho... Chlapec Octavius, jenž pod žlutými vlasy v lebce tají bezcitnost starce, potměšilost Řeka. A Antonius, sofist mnohomluvný, rozený herec, bohopustý hýřil – ti dva jdou k výšce, odkud svržen Caesar! Kde smysl toho? Hlavu Cicerona Fulvia na klín vzala, rozevřela rty zmodralé a jehlicí z svých vlasů s rozkoší propíchala jazyk jeho... Cassius mrtev... Nedýchá víc Casca... A moje chvíle poslední je tady... 227 Kde smysl toho? Víš ty, chmurné Fatum, proč toto všecko? Skrýváš tajemství své před slabým zrakem lidí? Zlomilo by tu duši naši zjeveno jí náhle? Jsi mocí ukrutnou a ironickou, jež po osudech našich necitelně stoupajíc pouze procházkou jde svojí? Ó Caesare, tvé: „I ty, Brute!” nezní už výčitkou mi... Nezní mi tvým hlasem, však hlasem cizím, suchým, jako ortel, jenž na soudu čten... A zas duše moje v té touze po svobodě vůle svojí chce namluvit si, že teď zhynout nutno, když vlast je hůř a znovu zotročena – – Ne, hynem, byvše vyšinuti z dráhy klidného žití proti vůli svojí, jak nástroj něčí hynem, odhozeni, když maně jsme své dílo vykonali, jež nechápeme... Svoboda a volnost! Bláhové pojmy! Ctnost je prázdné slovo! Zvlášť volnost hloupostí, vždyť sami nejsme 228 své vůle pány!... Domitie, přistup! Vojáku, po všech cestách šel jsi za mnou jak za pochodní poctivé své duše – hleď, uhas ji! Sic uvidíš, jak jiní ušlapou plamen její... Vezmi meč můj a zaměř k srdci, poslední to služba, již poslední svou vděčností chci splatit. Neváhej, muži! Polnice, již slyšíš, a jež se blíží k stanu mému, hlásá, že nese to, čím váháš povážlivě... Zrak přivíráš? Tož vedu špičku meče, by nezbloudila... Tak. A přiraž nyní! 229