SENATUS POPULUSQUE ROMANUS...

SENATUS POPULUSQUE ROMANUS...
Před Antiochem, Epifanem zvaným, Syrie králem, hrůzou Asiatů, v táboře stanul Popilius Laenas. Král blahosklonně podával mu ruku, však Říman stáhl pravici svou nazpět. Na četnou družinu, na zbraně, štíty, na záři zlata, stříbra, drahokamů nepohled ani. Do očí se díval svým klidným, ocelovým zrakem králi a řekl suše: – Senat a lid římský ti praví: Alexandrii jsi sevřel a dobýt chceš, kde dítě nedospělé, syn Ptolomaeův po otci jde na trůn. Řím Ptolomaea nazval přítelem svým a drží ruku nad dítětem jeho. Ty, Antiochu, zdvihni obléhání, vrať v Syrii se, zámyslů zlých vzdej se. – 169 Král vztýčil se a zdusil výbuch zlosti: – Mám důvody k svým činům, muži římský! – – A z těch tvých činů vezme, muži syrský, Řím důvody své. – – Senatore, tak netroufal si dosud nikdo v světě mluviti s Antiochem! – – Panovníku, pak nemluvil jsi dosud nikdy s Římem. – – Ó Laeno, vyslat k senatu chci posly. – – Ó Antiochu, mými ústy právě i senat i lid římský mluví s tebou. – – Tož dej mi lhůtu k úvaze, ó Laeno! – Svou holí, o niž opíral se dosud, kruh opsal Říman kolem Asiata: – Ó Antiochu, nevykročíš z kruhu, dokud mi buď své ano neb ne nedáš. – – Římane! – – Syre! – – Mluvíš s Antiochem! – 170 – Ty s senatem i lidem římským zase! – – O Antiochu světa půl ti mluví! – – O Římu Řím. – Král mlčel, myslil, dumal. Vztek jeho uleh jak pes vypráskaný, krev ochladila se. Pak řekl tiše: – Nuž ano. Zdvihnu obléhání zítra. – – Dnes, králi! – Ticho. Jako sochy stáli Syrové kolem, v očích sklenná hrůza a v tvářích bledost děsu. Říman zíral na krále pevným ocelovým zrakem... Král vytrhl se: – Trubači ať letí hned po ležení s touto zvěstí vojsku: Král Antiochus ustal v obléhání. Strhněte stany. Vojsko připraveno buď k návratu. Nuž rychle, hlasatelé! Jdem do Syrie, domů! Ty pak, Laeno, 171 rci senatu i lidu, co jsi viděl. Chtěl Antioch by přítelem být Říma a pyšněj nes by hrdé toto jméno, než titul krále... Vyřiď, senatore. – Tu teprv Laenas podal králi ruku. 172