KYNIK.

Josef Svatopluk Machar

KYNIK.
Což mého jest, je roztrhaný plášť a hůl a měšec, v němž je bobů hrst, jež s klonící se větví olivy a s chladnou studánkou se starají o vystrojení denní tabule. A přece bohatším je Menippos, než Kroesus byl a než král Persie, tím, čeho nemá, po čem netouží, a co mu k smíchu na tom světě jest. Oh pošetilosti té života! Drobounký lidský červ se narodí, a slepé Štěstí v úděl jemu dá královský vínek, světa poklady, vůdcovskou slávu – a ten lidský červ netuše, že je na čas půjčen mu los takový, jak mořská ustřice na spodek lodi tak se přilípne k těm plytkým věcem, že v ně zaroste, 151 a ony vlastně žitím jeho jsou. A jaká rána, Štěstí zvrtne-li obliby předmět, jaký nářek pak, když přijde Smrt a nutí k loučení! Hle, na jevišti Agamemnon král či vladař Kreon! Vykračují si a vládnou podřízených osudy – pak básníku je sluhy potřebí, a Kreon jako sluha vystoupí, a Agamemnon v chvilce poslem jest – vrtkavost Štěstí, rozmar Osudu! A když je tragedie skončena a herci sklouznou se svých kothurnů – kde Agamemnon a kde Kreon jest? Zde ulicí jde herec Menilos, syn Chariklův, byl zrozen v Suniu, byl Kreontem – teď tíhne k domovu, a psi se ženou za ním běsíce. A to je sláva světa tohoto, života štěstí, blaho nejvyšší! Oč bohatším je kynik Menippos! Má smích, smích zdravý, moudrost nadlidskou, smích z této slávy, darů Štěstěny i lidských trudů! Kámen u cesty 152 je stejné tíže jako zlata kus, a jiného v nich není rozdílu. Či že je možno zlatem koupit si dům, zahrady a stádo otroků, heteru slavnou, hody vystrojit, k nim duchaplné sezvat přátele a v hlubokých noc trávit hovorech? Svět s modrým stropem když je domem mým, měl utéci bych z něho zavřev se ve tmavý prostor několika stěn? Příjemno ležet v stínu na trávě, zřít na plovoucí bílá oblaka, a chce-li se, i píseň zapět si, byť zrovna nebyl vycvičen náš hlas. A škrabu-li si svědivý svůj vřed, mrazivým teplem trne moje krev, že tělo nejkrásnější hetery by takou chvíli dát mi nemohlo. A přátelům snad hody vystrojit? Své živím vši, a ty mě netrápí hovorem prázdným, tlachem sofistů – Co ještě tedy chybí Menippu? Ti nejbohatší v posled spokojí se jediným tím malým obolem, 153 by zle je nevyplísnil převozník tam dole v Hadu. Toho obolu tam ovšem Menipp míti nebude, neb jaktěživ ho neměl v životě. Rozkatí-li se stařec mručivý – já zasměji se; bude lát-li dál, já navrhnu mu, že se vrátím zpět a luka s asfodely zaměním za osluněnou trávu Hellady – nic Menipp neměl, jenom ten svůj smích! Smích z rozšafných a moudrých občanů, již o blaho se města starají, složivše kůži čela do vrásek, by označili vážnost práce své; smích z boháče, jenž dlouho přemýšlí, kde koupit šat tak měkký, hebounký a drahý tak, že druzí boháči zelenat budou nad ním závistí; smích z Sokrata, jenž jed svůj vypíjí dávaje pozor, by ta jeho smrt se podávala jednou potomkům ve vhodném slohu s jeho životem; smích z Athenčíků, již ho soudili a potom mínili, že prorok byl, neb řekne-li kdo: Vím, že nevím nic – to nejspíše prý vždy se vyplní; 154 smích z kněze, který vážně rozkročen mečící ovci krutě zabíjí a mní, že bozi kdesi v nebesích si nad tou krví mlsně ruce mnou; smích z bohů těch, hlav lidských výplodů, jež lidstvo zdvihlo kamsi k nebesům – a jim se klaníc, klaní v úctě se jen vlastní nekonečné hlouposti – smích ze všeho, smích, moudrost nejvyšší a života to moudrost poslední. S ním umírat i bude Menippos, s ním vstoupí v černé Hadu končiny, s ním usedne si na člun Charonův, s ním bude nářky dole poslouchat všech zemřelých, jimž teskno po světě, s ním popatří, kde sedí Rhadamas, a když se zeptá přísně soudce ten: Jaký jsi život vedl, Menippe? – tu Menippos mu vesel odvětí: Ó Rhadamante, já se v žití smál, neb svět mi byl jen smíchu předmětem! 155

Básně v knize V záři helénského slunce: