POMPEJUS.

Josef Svatopluk Machar

POMPEJUS.
Jel od Farsalu. V prostém šedém plášti a s hlavou svěšenou. Zrak maně díval se do krajiny pusté, sešeřené, však neviděl jí. V hlavě bouřilo cos a dunělo – však ani jedné jasné myšlenky nežilo tam. Ani jedné naděje slabé, ani upomínky, ba ani smutku. Hlomozné jen prázdno, jak bývá v mracích po zahřmění hrůzném. Prst jezdil zvykem v rozcuchaných vlasech... A jak by někdo verš byl vzkřik mu v lebku: – železné srdce, já vím, neseš v hrudi – tak bloudí verš ten nyní prázdnem hlavy: – železné srdce, já vím, neseš v hrudi – od stěn se odráží a padá na rty: – železné srdce, já vím, neseš v hrudi – a ze rtů zas se v prázdno lebky vrací: – železné srdce, já vím, neseš v hrudi – 201 Verš mimovolný... slova bez pocitu... vzpomínka z Illiady... mroucí Hektor... Jel zvolna. A kraj víc a víc se šeřil. Oddychal lehce, neboť hlubší výdech vyrazit nemoh. Nestaral se, kam jet. Jel, kam jej kůň nes. Jeho kůň šel volně a rozvážlivě nohu po noze klad na půdu kamenitou. Kýval hlavou, díval se klidně moudrým pěkným okem v pravo i v levo a šel na jisto tak houstnoucím šerem, krajem rozervaným, jak o jistém by cíli cesty věděl... 202