ODPOLEDNE
Vřelá lenost zamkla oči
lidem, ptákům, květům – všemu –
v modravém snu dřímá cypřiš,
metly trav se kloní k zemi,
a ty listy starých dubů
stočily se...
Sedím v stínu
tmavé sosny; břeh jde v moře
rozervanou rudou skalou.
Moře jaksi líně dýše,
ze zvyku víc nastavujíc
modré plochy šikmým bleskům
k lámání se.
Bílé mráčky
zářnou oblohou se vlekou,
trhají se, vlastní tíhou
klesají ty trosky k vodě,
řídnou, taví se v ní, mizí.
[117]
Myšlenky a sny mé s nimi.
Trhají se, klesají mi
v zlatomodré hravé plochy –
nemožno jich zadržeti.
Pak i duše za nimi jde,
splývá s mořem, oddychuje
jeho dechem, v jeho plochách,
v ní se lámou šikmé blesky,
žije nekonečnost jeho,
mluví jeho tichým šumem –
ale mrtev sluch i cit je
a tma v očích...
118