DVA LISTY

DVA LISTY Paní Sofii Podlipské
[17] „Můj anděli, jsem šílen blahem... A jak ti mám vše zjeviti? Před štěstí svého stojím prahem a zítra chci jej přejíti – (eh, píšu slova, moje lásko, a slova kletbou citů jsou –) chtěl zpívat bych, má černovlásko, nějakou hymnu mohutnou a dunět, bouřit plesným pěním jak rozpoutané varhany – (ach, konfusním tím blabolením čas mařím těžce získaný) nuž odpusť. Tedy: roven ptáku, jak prvá s věže udeří, klak v ruce, v novém, lesklém fraku já vletím u Vás do dveří a řeknu Tvému otci všecko a řeknu mu, jak mám Tě rád, a budu prosit jako děcko, a on nám musí požehnat. Mám titul teď, mám postavení, náš byt už také nalezen (věř, že mu v světě rovna není, tak, jak sis vždycky přála jen), ach zítra, štěstí mé, můj květe, ach, zítra mým je všecko v ráz – mé tmavé hvězdy, sladce spěte, a vzdor velkému pokušení dnes tisknu plaché políbení, ne na ty moje hvězdy zlaté, však tam, kam padlo prvníkráte, v Tvůj černý lesklý drahý vlas...“ 19 Dočetla. Štíhlé její tělo v řasnatém pestrém županu jak v sladké mdlobě zvolna sjelo v klín tureckého divanu, a její měká malá ruka na bouřná ňadra tiskne list, a srdce pod ním tak jí ťuká, že možno tyto tepy sčíst, tmu žhavou sladkou cítí kolem, tmu žhavou v ňader úkrytě, chce plakat štěstím, jásat bolem a vzlyká jenom hlasitě... Chce čísti drahý list ten znova... Čte... Marně... Mizí před zrakem jí všecka jeho vřelá slova, jen jedno stojí zázrakem, to zítra! zítra! a jím zpíjí se duše její veselá jak nejkrásnější melodií, co na světě jich slyšela – ó nejraděj by jako střela s tím „zítra“ na svých žhavých rtech z té komnatky své vyletěla a křičela je po schodech a běžela by po ulici, kde nejvíc proudí lidstva ruch, a to své „zítra“ jásající jim hřměla v udivený sluch! Vyskočí. Hledí z okna ven. Je květen. Zlatý čistý den. A proteplený jasný svit na blízkých domů padá štít, 20 na věží kříže, moře střech, jež v křivočarých obrysech se vine v dál, až jeho lem s našedlým splývá obzorem. A nad protější nízký dům pár topolů ční k nebesům, rub šedý listů blýská jim třesavým třpytem stříbrným. Nad oknem jako vdechnuté oblaky visí nadmuté, bělostné skvoucí cípy jich se blýští jako padlý sníh, a po té plachtě zářivé jak křížky černé hyblivé dvé ptáků křídlem rozpjatým se honí letem klikatým; za oblaky se v šíři pne to nebe čisté blankytné, tak velebné, tak bez hrází, až zrak jí leskem přechází... Toť den, kdy duše dokořán otvírá každou ze svých bran a když v ni padl blaha svit, je slz v ní plno na pokraj, a celý teplý luzný máj se začíná v ní zrcadlit. A zas čte drahý list ten znova. Jak nevýslovně sladce zní ta všecka jeho vřelá slova, jak šumí milým echem v ní. Ó chtěla by zde duši míti, jen jednu duši přátelskou, 21 na jejíž hrudi pověditi by mohla sladkou tíseň svou a zaplakat – – – ach, máti drahou... – a zdvihá zarosený vlahou zrak k obrazu, kam deně dává ty nejvonější květiny, tam na ni hledí drahá hlava, ty něžné oči matčiny se točit po ní vždycky zdají, když přecházívá v pokoji – a hle, dnes účastenstvím plají, ó matička dnes všecko ví a jistě z hrobu žehná jí... Zas vpíjí se v ty stránky psané – tu na datum hled její kles: „To psal už včera! Kriste pane a přijde tedy v jednu dnes! A otec –“ plaše na retu se zachvělo to slovo jen... Jak spustil by kdos roletu, byl pokoj rázem proměněn: svit shas, i v duši padly chmury, jak ptáče chví se bázlivě, teď i ten matčin obraz s hůry se dívá náhle tesklivě... Ach, otec... po svém kanceláři až přijde domů v poledne a s ledovou tou svojí tváří jak stroj si k stolu usedne 22 a noviny své klidně zvedne a zabývá se obědem, přes brejle při tom na ni hledne svým ocelovým pohledem a spartanský svůj hovor spřede, jak bývá to dne každého: „Co děláš?“ neb: „Jak se ti vede?“ neb: „Tak, co máš dnes nového?“ a odpovědi nečekaje a nepromluvě slova víc čte do novin zas ukrývaje tu přísnou z pergamenu líc – jak má mu v této chvíli říci, co psal dnes její milující? A přec jej nutno připravit, sic hrozno jest jí pomyslit, co mohlo by se potom dít! Má říci: „Tati, člověk jeden chce nyní vše mi k nohám snést, by na zemi mi stvořil eden –“ (toť řádek z jeho psaní jest) ach, cítí, jak už tuto větu by přerušil jí zřetelně: „Co chceš? Nech floskulí a květů a mluv jen krátce, reelně!“ Má říci: „Tati, tenkrát v bále, kams dovolil mi s tetou jít po mojí prosbě vytrvalé, jsem začla nový život žít –“ ne, ne, i to je slovo křivé, jež nepustil by k prsoum svým, buď odsek by jí jako dříve, neb řekl suše: „Vím už, vím,“ 23 (čímž rozuměna pouze jedna by ovšem byla okolnost: to bylo dvacátého ledna před dvěma roky – potom dost). Jak začít jenom řeč tu smělou, by začátek už jádrem byl, by odvahu on její celou při prvém slově nezabil? „Mám vdát se, tati!“ Hu, tu cítí, že vbod by se v ni sivý zrak, jak chtěl by duši její píti, a vybafl by ostře: „Tak?“ Ne, ne, ne, tady slova není, kdo doufal by, je bláhový... a ona cítí v rozechvění, jak zemře snad... však nepoví... Spíš umře... ano, umře záhy, vždyť srdce její uvadne jak květ, jenž vyšel beze vláhy a beze vláhy opadne – ta láska tak je v duši její, ba, láskou její žití je, když otec z duše vytrhne ji, tu její žití zabije... Ať zemře... pak i otec pozná, že zhřešil nad tím životem, a z přísných očí bolest hrozná mu vyvře slzí klokotem... i On pak přijde... svoje rety na čela přimkne bílý led 24 a tváří zahubené květy zulíbá ještě naposled... jí na hrob vrba zasadí se, strom, by jí temný stín svůj dal – tak, jak to píše kdesi Musset, jenž pod vrbou též spát si přál... A příští zima na tom místě svůj sněžný rubáš upřádá... Ó zemře, musí zemřít jistě – a přec jen zemře nerada!... Na pestrý nízký taburet si u piana usedá, kams v prázdno upře teskný hled a příklop maně pozvedá a maně ručky zavadí o klávesy – ten divý zvuk: molový akord temně zní jak výkřik utlumených muk! A dál a dále preluduje, už má i nožku v pedalu, a zdá se jí, jak klavír duje, že rozumí jí pomalu. Not sešit vzala. Hraje zvolna, – kus duše dává v každý ton: toť z „Manon“ je ta píseň bolná z pátého aktu... Její skon pod nebem širým zhvězděným u Havru... v dálce kmitá se 25 pláň moře svitem zeleným... A po bojích a zápase a po lásce a orgii to drobné tílko upíra v nadzemské jakés glorii na mořském písku umírá. A jejích zraků mroucí kmit moh ještě moře lásky pít z dvou očí nad ní skloněných, dřív od ní strašně zničených... Jak prška deště prudká divá když padá do vyprahlých hrud, tak v tesknou duši hudba splývá, a splachuje s ní zemský rmut, a posilněn zas člověk vstává z podpatí nevyzpytných fat a znovu na cesty se dává a doufá zas, že dojde snad – a tenkrát citů hnutím vděčným rád člověk vřele docení, jak požehnáním nekonečným je v trudné chvíli umění... Manon je mrtva... Hrdinka má finale její dohrála, opřela hlavu ručinkama a usedavě plakala. Za stolkem palem, kaktusu v jich zelenavý stopen šer bizarní stojí etažer ze žaponského bambusu. 26 Pagoda – mandarin to as – a filigranských figur sbor a knihy, mušle, něco váz zde tvoří roztomilý chor. Z té směsi podobizen dvé se dívá v pokoj, oči jsou tak živé, rysy mladistvé – dle kroje ženich s nevěstou. A teskný stín na bílém čele, má hrdinka k nim vzpírá hled: tak zřeli její roditelé před čtvrtstoletím v tento svět... To štěstí, jež je blažilo, jim z očí, rtů a čela, tváří tím odleskem svým čistým září – i jí by dnes tak zářilo, však otec... Je to otec ten, jak tenkrát v svatební svůj den? A což ty city z doby té by v něm tak byly zasuté, a s matkou zašlé v hrobu tiš, že neuznal by jich dnes již? Myšlenka jedna velká smělá teď duší její projela, však jak by hřích spáchati měla, se tajnou hrůzou zachvěla... A přece... hřích to nemůž býti, snad Osud sám tak kyne jí, vždyť z lící otce, matky stkvíti jí dal tu novou naději. 27 Jde v pokoj otcův. Dobře ví, že psací stůl tam dubový má schránku, v které památku si chová otec na matku. Když tenkrát matku pohřbili, ji otvírával po chvíli a seděl jako v ztrnutí nad mnohým kouskem bez hnutí... Jakýsi svatý strach ji jímá. Zásuvku táhne nesměle, jakoby v schránku sanctissima sahala drze v kostele... Hle, portret s datem od maminky, zde atlasové střevíčky, zde dávno suché konvalinky, zde malé brusle, pentličky, zde listy matky, žluté blánky, kdos červenou je služkou spjal, a zde jsou ony husté stránky, jež tenkráte jí otec psal... Ty čte. A zvláštní divný cit jí začal mladou duší chvít, cit toužení a radosti nad sežloutlou tou zašlostí... To všecko, všecko se v nich vrací, cit, bolesti a touhy ty, jež ona s malou variací ve stolku svém má ukryty... 28 A řádky vrší se a vrší, jako když v máji tiše prší, a každá kapka blaživá jen osvěžuje, prospívá... I máť svůj měla roman malý: jí zakázali, zbraňovali, že otec neměl jmeno, jmění a dostatečné postavení – – Vše podobné, jak dneska u ní, i oni měli nehod směs – nad žalů jejich vyschlou tůní by zavýskla si s chutí dnes... List poslední... Byl chvatný, krátký „Mám postavení,“ zní ty řádky, „mám vše, co vaši žádají; můj anděli, má černovlásko, ty hráze nyní padají, a přijdu zítra, moje lásko, a budu otci, budu matce na srdce klepat přísnou tíš, a ti mně neodbudou krátce. Vždyť prosit umím, Ty to víš. A pro dnes ať ti andělé sny zlaté sijí po čele a pro dnes plaché políbení, motýlích křídel pozachvění, ne na rty – to já nesvěřím nést s listem v ruce posluhově – posílám Tvojim kadeřím“... 29 Byla by hlasně výskala... Na ňadra tiskla list a v nově jej líbala a líbala... Je dvanáct. V ňadrech jejích tluk tak hřmí, jak přehlušit by chtěl těch starých hodin táhlý zvuk, jenž rozlehle tou jizbou zněl. U dveří zvonek zazněl již – i udělala rychle kříž... Odměřen jak ty hodiny sed otec do pohovky svojí a rozhledl se po pokoji a ptá se: „Kde jsou noviny?“ Zmužile dává mu dvě blány a prosebně mu v oči zří: List jeden dávno, dávno psaný, a list, jejž měla v záňadří... Čte prvý... je mu jaksi cizí... čte lhostejně... tu rázem však stín ledový mu s čela mizí a mžikat začne sivý zrak a v hlubokém tom jeho šeru cos kmitá slabým odleskem, co v očích tam na etažeru mu plane plným zábleskem... 30 A promodralá ruka chvěje se nyní jaksi nezvykle a v slunce lesku cosi skvěje se zrádného mu v brejlí skle. Vzal druhý... Dočet... Z hloubi vzdych... a ruce na stůl klesnout dal, pak otíral skla na brejlích a v prázdno kams se zadíval... Zas vzdychl si... Zrak upjatý vrh na ni... Ona tiše stojí, půl doufá, půl se ještě bojí, má ruce pevně sepjaty... „Nu, jen ho tedy přiveď sem, počkáme na něj s obědem,“ dí měkce, „rychle prostři mu, dej víno k hodu dnešnímu – řek rázem jedné hodiny? Tož dej sem ještě noviny!“ 31