TŘI PODOBIZNY

Josef Svatopluk Machar

TŘI PODOBIZNY Paní Hedvě Macharové
[33] I.
Návštěva zde... uvítání, hlučná radost s obou stran... objetí a vyptávání... a již salon dokořán, kam si hosta vede mama na kávovou besedu... Lili je teď s Bibi sama, stojí jizby ve středu, kam zář slunce kosmo padá. Modravého prachu pruh od podlahy k oknu skládá ve sloup pestré prvky duh. Lili celou půlí těla stojí v této záplavě (– má tu aureolu zcela, jaká dána k oslavě v chrámě zjevu každé svaté na zatmělých obrazech, jinak v míře vrchovaté liší však se od žen těch: nemá svatý mráz ten v oku, ne jich stáří, ne jich vzlet – mojí Lili toho roku bude teprv sedm let –) světlý vlas jejž nazad tlačí tmavý půlkruh hřebenu, k ramínkům se hustě stáčí chumlem zlatých prstenů, líčka žhou jí, ne však strachem, překvapením – ne a ne: 35 planou stálým zdravým nachem broskve čerstvě trhané. A ty oči! Barvu mají polní bledé fijaly, pod dlouhou se řasou tají, jak by světu skrývaly pohled v duši, kde as leží ráj jakýsi přesladký... jsou tak tajuplné, svěží, jako modro pohádky... Bibi také starší není, je však suchá její líc, má to bledé zabarvení, která leta zvětšujíc časnou vážnost jevit zdá se; oči velké s leskem mdlým hledí kolem v stálém žase – jedny z těch, jež s oddáním v celém žití jedno znají: celou duši v pohled dát a jím, co zde rády mají, obdivovat, zbožňovat... Lili prstík na rty klade a s pohledem vzníceným po špičkách se nazpět krade šeptajíc: já něco vím... – v zadu v koutě stojí skříně a v ní spousta úžasná: zařízení do kuchyně, jizba jakás překrásná, divadélko s tuctem mimů – vůbec mnoho možno zřít 36 co by ani plukem rýmů nedalo se vyslovit: též tam postel odestlaná s poduškama bílýma, na ní leží dlouhá panna s nehybnýma očima: Lili pátravě jí hledne v bíle malovanou líc, z postýlky ji jemně zvedne, v náručí ji houpajíc vrací se a ručky kyvem ku divanu Bibi zve, jež v napětí žádostivém nesla po ní zraky své. Nyní sedí. Mezi nimi, o zeď dobře opřena, bledá, s hledy nehybnými sedí panna hubená. Lili šeptá. Vypravuje, Pepi už že druhou noc nespí (Pepi panna sluje), zuby prý ji bolí moc; babička prý dnes jí řekla, že se Pepi dokonce nějakého hřmotu lekla, proto že jen tichonce mluvit smí se, dveře lehce zavírat a nedupat; Pepi též prý v noci nechce z postýlky se nechat brát; babička že povídala zas jí novou pohádku, 37 o Růžence, která spala, o Honzovi ze statku, jenž prý nosil hvězdu zlatou pod kadeřmi na čele – (Buď se Lili mojí matou pohádky ty přeskvělé, jak hned na tom reku zříme my i čtenář každičký – či – a to je mínění mé – v hlavě její babičky se ty nitky pohádkové musí splétat všelijak, by se zdály z brusu nové, až opředou Lilin zrak...) a ten Honza že prý jednou na vraníku jel a jel cestou pustou, nedohlednou v divný les, kde zámek zřel, kde prý bylo stříbra, zlata, až prý přecházel mu zrak, v síni sedí spánkem jata Růženka, ji hlídá drak (čtenář vytkne drobné Lili běh snad dosti logický – oh, můj čtenář se zde mýlí: to jen duch můj básnický spracoval ty řeči její – ona hned juž s počátku spletla jednom ve peřeji Pepi i tu pohádku, Bibi však jí rozuměla: poslouchala dojata, v černých očích se jí chvěla duše touhou napjata, 38 a ten celý příběh lepý hned si živě kreslila, při tom ručkou vlasy Pepi bez ustání hladila). Příběh stoupal... Honza bije s drakem se... boj urputný... poslední mu hlavu s šíje useče meč mohutný – a hned rozkvetá vše valem, dýše vůní čarovnou... v posled Honza stal se králem a Růženka královnou... (Všichni jiní vypravěči zmlkli by tu kratičce, ale Lili přejde řečí ihned k svojí babičce.) Její babička prý vlasy má tak bílé jako zeď, že prý před dávnými časy jako ona, Lili, teď, byla taky takhle malá; Lilinu prý maminku čáp jí nebo vrána dala zavinutou v peřinku; maminka že povídala, s babičkou že už je kříž, bude prý už beze mála teď z ní druhá Lili již; maminka že často pláče, jsouc s ní, Lili, v pokoji, že jí říká: moje ptáče – a že pro ni vystojí 39 mnoho strachu: nejraději že prý by ji zavřela před světem, by duši její neotrávil docela... – Ale já bych – Lili míní – byla přece nejradši Růženkou, co spala v síni zámku v lese bodláčí. – – A já taky – Bibi táhle a nesměle prohodí. Chvíli ticho. Lili náhle hlavičkou svou pohodí, s divanu se sveze na zem a svůj plný obličej v chmurný výraz stáhne rázem, jak u vzrostlých vídá jej: – U nás krejčí dneska zase tloukl dole paní svou! – Bibi hledí ve úžase na ni tváří ztrnulou. – To – dí Lili s indignací – je přec jenom ošklivé! – Bibi jako echo vrací: – Jo, to je přec ošklivé! V čtverci lesklém na parketách, kam dopadá slunce pruh, 40 v němž se točí v lehkých četách blýskající prvky duh, leží Pepi, v zemi hledí nehybnýma očima, roztažená, slova nedí, nikdo si jí nevšímá... II.
Je zimní večer. V pokoj vejdem tmavý. Na okna padá přísvit mihotavý luceren z ulic. Jiskrnými blesky tu ledné hrají na sklech arabesky a pohlcují tento přísvit. Z kamen naproti v koutě vyzařuje plamen tenkými proužky. A tím šerem vlaje příjemné teplo, s kterým smíšena je ta zvláštní vůně čistotná a tichá, jíž pokojíček mladých dívek dýchá. Jen táhlý tikot hodin s jedné stěny a hukot v kamnech volný přitlumený a chvilkou ohně zvučné zaprasknutí lze slyšet – jinak nikde ani hnutí... Teď v pravo od kamen se něco hnulo, jak by se křeslo bylo posunulo, a jasný hlas vzdych do tohoto šera; – Ach, Bibi, Bibi, touhle dobou včera!... A z leva, kde se také hnulo křeslo, za odpověď se elegicky neslo: 41 – Ach, Lili, včera! Bylo lépe věru!... – Zas chvilku ticho zavládlo v tom šeru... – Víš, Bibi, včera asi touto chvílí švadlena přišla, my ji obstoupily, babička, matka; přinesla mé šaty. To víš, byl každý zvědavosti jatý, já nejvíc: švadlena mi šaty nese, v nichž objevím se na svém prvním plese. To strojení! V saloně zatopily, pět svíček k zrcadlu mi postavily a česaly mě. Máť má – nikdy dříve jsem nezřela ji v náladě tak živé a radostné – se kolem mne jen točí; a babička div nenechala oči na každé stužce, stále povídala a na své staré bály vzpomínala – nu, babička má! Víš, jak máti říká, že té se život víc už nedotýká, že z přítomna už lepší část jen cítí a v vzpomínkách jen mladé slunné žití... Švadlena při tom na mne ještě šila, tu jakýs záhyb, tu cos přišpendlila, a stáhly mě, až nevolno to zraku, a mně přec lehko bylo jako ptáku! Pak máť mi dala perly své kol šíje a zatkla do vlasů dvě kamelie – já byla hotova! Já nemyslila, já ani nevím, zda jsem vůbec žila, já čekala, kdy přijdeš, a co dále pak bude asi v tomto celém bále... 42 Tys přišla, a já zajásala v duši, jak tobě pěkně bílý šat ten sluší, na hrdle na sametce křížek zlatý; a kamelie ve tvou kadeř vpjaty, věř, byly stokrát krásnější než moje – – – Mlč, Lili, o šatech; znám ruce svoje, co dovedou, však mně to jedno bylo; já nejsem nikdy hrda na své dílo a jdu, v čem mohu. Já však zřela na tě: tys byla bájná od hlavy až k patě jak z pohádky zjev – a já zřela předem, že nespatřím tě živoucím svým hledem po celou noc, bys vedle mne si sedla. – – Já, Bibi, chtěla, ale nedovedla jsem odříci; tu vždycky přijde kdosi a tak ti dojemně a pěkně prosí, že zarmoutit ho nechceš; jednou kolem, ty řekneš předem – a on s teskným bolem pohledne na tě – tančíš dvakrát tedy, pak promenada a pak do besedy se staví čtverce, a už zas to duje a dotančí se, zas se promenuje, pak začne valčík, dva, tři tanečníci čekají na tě s prosebnou zas lící, ty tančíš, tančíš, myslíš: sednu chvilku; je pausa – v tom se řadí na čtverylku a už se tančí – – a ten čas se řítí tak rychle jako nikdy dosud v žití. Věř, strnula jsem, když tu půlnoc byla, vždyť jak bych sotva půlhodinku žila! Nu, a v té pause přec jsem přišla k tobě... – 43 – V jídelně. Lili, sešly jsme se obě. Jen tělo tvoje; kde jsi byla duší, můj rozum ovšem hádal, i teď tuší: nahoře v sále. – Víš to, když jsi sedla, žes neustále jednu řeč jen vedla: že ráda jídáš řízky? – – Možno, Bibi. Však nejraděj bych byla bezpochyby ti s pláčem zajásala, jak jsem šťastná, jak dnešní noc je čarovná a krásná, a přec – žel bohu – kvapí! Však teď rci mi, jak ty se kocháš vzpomínkami svými na tuto noc? Jak a s kým tančila jsi? Jak se ti líbil? Co ti říkal asi? Co bál ten vůbec? – – Bál mě bavil, Lili, můj první bál... tam toalety byly úžasné věru – vděčna jsem tvé máti, že ráčila mi průvod svůj tam dáti; i tanec bavil by mě – kletba byla, že nemotornost má se uplatnila, – ty víš, jak tančím – kdož tančili se mnou, to poznali též a s poklonou jemnou po dvou, třech krocích se mi poroučeli, pak nespatřila jsem jich večer celý. Však neželím; já stíhala tě zrakem, jak poletáš tím pestrým lidí mrakem, jak bavíš se, když byla promenada – a byla jsem tak všemu z duše ráda. – – Cos řekla, Bibi, tomu tanečníku, jenž uchvátil mě zrovna v okamžiku, 44 jak vešly jsme? Já pranic neviděla než uhlazené vlasy kolem čela a zlaté brejle, pozděj viděla jsem, že hezký muž to, mluvil pěkným basem a vybranými slovy – hádám skorem – že bude asi někde profesorem. A ten, jenž zadal se mi na besedu, básníkem zdál se být dle řeči, vzhledu, tak snivě zřel a mluvil velmi krásně a citoval mi roztomilé básně; pak student kýs, ten vplétal v rozhovory komické vtipy na své profesory, byl zábavný, a teď si představ, Bibi, on říká, jak se mu mé jmeno líbí (já řekla mu je), dále řečí dlouhou mi povídá, jak zůstane mu touhou mě spatřit ještě, ptá se, doufat smí-li – a jeho oči tak mě uprosily, já řekla mu, kdy chodím do piana, on na to, nebudu-li polekána, když zjeví se mi za některým rohem... Teď rci mi, není-li to v směru mnohém hotové vyznání? Já neberu to přísně, on jen chce přinést Hálkovy mi písně, ty budem čísti. A pak na chviličku přec můžem provést žertovnou s ním hříčku, nic vážného, vždyť my ty muže známe, a proto, viď, se nikdy neprovdáme, co měla máť má z toho, že se vdala? Vždyť říká mi, jak noci proplakala a mě že raděj v klášteře by zřela, neb sebe v hrobě, kdybych vdát se chtěla! – 45 – Ne, Lili, my se nikdy neprovdáme! – – Vždyť, Bibi, se tak spolu rády máme, co víc nám schází? Kdybys mužem byla ty, Bibi, pak bych takhle nemyslila – ty jediná bys měla srdce zlaté! – – – – – – – – – – – – – – – – – A štíhlé tělo na zad povypjaté před kamna kleklo, dvířka otevřelo: řeřavé uhlí tam se zlatě rdělo, a jeho záře na obličej letla, a v hloubi očí zaplála dvě světla malinká, tečky dvě se blýskající, a dlouhé řasy nemohou jich stříci, ač zorničku před žárem ukrývají. A tváře, čelo, rty se hořet zdají červánky plamenými těch dnů štěstí, jež jistě musí téhle hlavě zkvésti. Teď zakmitla se ještě ručka bílá s lopatkou uhlí, rychle přiložila, zavřela dvířka... postava zas tmavá se země rychle elasticky vstává a dí, a touha chvěje se jí v hlase: – Ach, Bibi, kéž už jdeme na bál zase! – 46 III.
Bibi má, tvůj dnešní list znova zas a znova beru, musím zas a zase číst, a zas je mi k pláči věru. Bibi drahá, pravdu máš: jak by od dne mého sňatku přátelský ten svazek náš ztratil se v tom shonu, zmatku, jež mnou tenkrát zmítaly – totiž: ztratil duši svoji; jeho formy zůstaly: chladné řádky, které v roji poletaly sem a tam – nevíš, jak mi hořká byla tvoje přání k jmeninám, prosby, bych tě poručila muži svému, dětem svým, psané s pečlivostí velkou; jak tím řádkem kratičkým, že se staneš učitelkou, zařízla jsi tenkráte jako nožem k srdci mému (tenkrát ruce sepjaté řekla jsem jen: konec všemu!) – po tvém listu chápu dnes, že též vina na mé straně: psala jsem ti listů směs a neřekla odhodlaně: Bibi, mluvme upřímně – ne, já zatím dlouze psala, kterak služky zlobí mě, že má zub má dcerka malá 47 atd. – však o tom dost. Bibi moje, Bibi milá, dík dnes za tvou upřímnost, jež nás sobě navrátila. Bože můj... Tvé dnešní psaní... Nad každičkou řádkou tou plakala bych bez přestání, nad tebou – i nad sebou... Ty si stýskáš: osaměle světem plynu – nevím kam, vrásky lezou po mém čele, a já se jen pořád ptám: nač se soužit, k čemu žíti? Kdyby aspoň kdos tu byl, jemuž by moh člověk díti: i nejmenší ze svých chvil zasvětit chci tobě, drahý – jinak ty dny bezcenné pohodím dnes v prostřed dráhy bídné, tmavé, ztracené... – Čili prosou, moje Bibi, smysl chápu-li těch slov, myslíš, že ti jenom chybí trochu lásky v srdce krov... Bibi moje, co ti říci? Nevím, zda tě přesvědčí, co ti ruka moje chvící s upřímností největší napsat hodlá... Nepřesvědčí, vím to předem, dobře vím, marny jsou tu lidské řeči, kde jde srdce s právem svým – 48 ale slyš: jsem vdána tedy, dobře vdána – říkajíříkají, muž je zdráv, pod mými hledy děti pěkně vzrůstají – ale šťastna nejsem; cítím strašnou všednost v nitru svém, a tak plížím se tím žitím, že i sobě hnusna jsem – a ty myslíš: láska! Bibi, věř, že bych se smála ti, jen v mém nitru cosi kdyby nezačalo stenati... Láska!... Byla tu snad... Kdo ví? Příliš krásný je cit ten, neměl by být člověkovi na tom světě dáván v plen – vždyť ti, které ona pojí, nemají na práci nicnic, než ji bíti vášní svojí v etherickou její líc – snad ti smysl toho temný, pak mi věř, jsem zkušena... snad to chápe duch tvůj jemný, a ty zíráš zděšena na mé řádky... Bibi moje, uzavřenou květinou je ta smutná duše tvoje, má však věčně vůni svou... list tvůj dchne jí každou řádkou. Kdybys dneska zemříti měla – pro tu vůni sladkou hned chci s tebou měniti... 49 Nevíš, jaká sudba krutá dovede to v světě být: býti prázdna, vyvanuta a přec dýchat a přec žít... Jak vše přišlo – nelze říci, ani hádat nebudu; žádné rány hřímající zavilého osudu, žádná bolest, žádná ztráta – ale všecko to je zde, o čem moje máti zlatá říkávala: žití zlé... Moje máti... Hlava její jeví se teď zrakům mým: bezútěšnost v obličeji, a já tak jí rozumím... Dnes mi jasno, ze vší síly proč se tenkrát vzpírala mému sňatku; proč v té chvíli, když mi přece žehnala, řekla mi: Buď stloustneš, dítě, nebo budeš nešťastnou... Často utíkám se skrytě k vzpomínkám a duší mou táhnou chvíle z dětství mého, naše bály, zábavy, sny tak rázu veselého – vše má nádech modravý, jako mívá čistá dálka – a vždy hlasem tesknoty cosi v duši mojí zalká: bylo – však ne při tom ty... 50 Vidíš, Bibi, stotožniti nikdy se mi nezdaří sebe s dívkou plnou žití, jak ji duše moje zří... Chvilkami též čekám cosi – zázrak, jenž mě spasí snad, ale za dnem den mi nosí všecko staré v žití sklad. Jsem už pětatřicet roků, kdy se nejde jináče nežli v rozvážlivém kroku a už nikdy neskáče... A co čekám – snad se stane také zvolna... Do vlasů ponenáhle jíní skane, a pak k svému úžasu člověk bude děckem zase; jako bílá babička bude v podvečerním čase hýčkat děcka maličká dětí svojich... Vidím živě babičku svou... život dřív též prý strh ji v proud svůj divě, za to západ na podiv vzplál jí pěkně; šťastna byla. Víš, jak často sešlý hlas ještě k zpěvu naladila? – Toť div, jenž mne čeká as... A jak takto – ptáš se – žiji? Tuto chvilku mám jen klid, nejlepší, co v mizerii svojí mohu vůbec mít. 51 Tchyně, ta šla s hochy mýma na procházku; holčičku, jež mi v kolíbce teď dřímá, houpám nohou trošičku. Muž je dosud v kanceláři. Venku pěkně. V ulici hází dubnovou svou září slunce zlatem sršící. Neláká mě... nějak štítím se teď styku se světem, raději čas trávím šitím nad svým spícím dítětem. – – Piš mi brzy, Bibi má. Piš mi hodně, já též budu. A zas slovy přímýma. Člověk nezbaví se trudu, ale ulehčí si chvíli. Líbám tě a jsem tvá Lili. P. S. Zde je podobizna ta. Vidíš prořídlé ty vlasy, licní kost, jež vypjata nad obyčej zdá se asi, nad tou lící zapadlou pohleď v zkalené ty zraky – pak tu hlavu uvadlou kolorovat musíš taky: vem ten nádech nezdravý první žluti podzimkové – pak to, co tě pozdraví, je vše, co se Lili zove. 52

Básně v knize Zde by měly kvést růže... (in Macharovy spisy, svazek 8):