BEZ OVOCE
Paní Zdence Krejčové
[61]
Jak zvadlý úsměv stařeny
svit slunce žlutým parkem chví
a hází záblesk zlacený
v zem do mokrého listoví.
Na osluněné lavici
pod kaštanovou alejí
tři dámy sedí mlčící
a kamsi v prázdno vzhlížejí.
Ta jedna jako zima je,
ta zima, kde vše kryje sníh,
a ona hledí do kraje
pohledem očí ledových.
Dvě druhé: mračno na čele
a v očích pohled hořce zlý,
dvě jeseně to zmrtvělé,
jichž květy planě odkvetly.
A chvilkou přejde kolem nich
dvé milenců; tu zní jim v sluch
ten nejšťastnější lidský smích
a slova plná sladkých tuch.
A chvilkou mladí manželé
jdou, v hledu stopen zářný hled,
k nim doletají vesele
stlumené trosky šťastných vět.
A chvilkou chůvy s dítkami
se kolem zvolna loudají,
ty děti třepou ručkami
a smějí se a žvatlají.
63
A chvilkou vzduchem zlaceným
to žalostivě zašustí,
když starý kaštan k nohám jim
svůj žlutý vějíř upustí...
Tu Zima plaše zmateně
svůj teskný pohled zavěsí
na dvě své vedle Jeseně
a nenápadně vzdychne si...
64