Noc mrazná venku. Plápolavá louč
praskajíc pryskyřicí voněla
od velkých kamen. V jizbě teplounko.
Ke kamnům přistaven byl velký stůl,
oblaka peří na něm ležela,
jež dralo pod mé báby vedením
několik povídavých sousedek.
Já seděl stranou, pěkně přikrčen,
by ku spaní mě bába nehnala,
a poslouchal. Z žen každá vypila
zas hrnek kávy, pochválila ji,
pak vzpomínaly dob těch nedávných,
kdy káva byla mlskem boháčů,
od kávy přešly (nevím dnes už jak)
k loupežím, vraždám, potom popravám,
jež za městem se dály na kopci,
kde stojí nyní křížek kamenný
na místě šibenic, kol lámacích.
Od dveří zazněl pozdrav křesťanský.
Vysoký stařec v tlustém kožiše,
s lucernou, pikou vešel do jizby,
náš ponocný to, přišel ohřát se,
pít hrnek kávy, pohovořit si.
Tak přicházíval často ku dračkám,
vždy viděn rád, neb dlouho žil a znal
daleké země; s Turky sekal se
a v Nizozemsku byl a na Rýně
a v Italii, tenkrát už, když vlád
ten dobrý císař Josef. Osudy
nes mnoha lidí v živé paměti
a dobře o nich povídati znal.
V kruh used žen a kožich rozepjal
a s chválou znalce hrnek kávy pil
a vyzván, by dal slovo rozhodčí
ve sporu žen o jakés popravě,
dal přesně je a s vážnou jistotou.
A jak už vedle sebe v paměti
vzpomínka leží vedle vzpomínky,
a jedna-li se vzchopí vzbuzena,
i druhá vstane, bere roucho slov
a za prvou jde čile do světa –
tak vypravovat začal ponocný:
To nejdivnější byla poprava,
již viděl jsem kdy, Rosy mydlářky.
A zažil jsem jich! Hned už na vojně
jsem vídával tak mnohý lidský skon,
kde duše z těla nešla samochtíc,
však že ji hnali prachem, olovem,
že vyšlehali z krvavých ji těl,
když delikvent šel prutů ulicí,
či zpod ran prchla ostrých pardusů;
a v civilu pak, pane bože můj,
kolikrát jsem se díval na kata,
když kličkou nebo kolem pracoval!
Do smrti mi však z hlavy nevyjde,
jak povídám, ta Rosa mydlářka.
Tu, holečkové, z města sotva kdo
si pamatovat bude, tomu je
už pěkná řada pospíchavých let.
Za Leopolda císaře to bylo,
jenž přišel po bratrovi Josefu,
a před vojnami s šelmou Francouzem.
Mydlářka Rosa – však vy znáte dům,
ten Formánkovic v Pražské ulici?
nu, ten jí patřil – tedy mydlářka
vám byla ženská jako andílek
a modré oči jak když děťátko
se mile mírně na vás zadívá,
na tvářičkách jak lístky stolistky
a vlásky žluté jako dukáty,
slabounká malá jako holčička,
že vždycky jsem si myslil: tuhle tu
bych ani k sobě nechtěl přitisknout,
bych nerozmáčk ji. Byla samý smích
– a ta se, lidičky, smát uměla –
a samý žert a zpěv. Já myslil vždy,
když chodíval jsem Pražskou ulicí
– a chodíval jsem často tamtudy,
víc, nežli nutno bylo, prosím však,
abyste za tím nehledali nic,
ta ženská byla pěkná k podívání,
a vždycky jaksi mílo v duši bylo,
když zhlíd jsem ji neb aspoň uslyšel –
tož myslil jsem, že dům ten klecí je,
a Rosa hopkuje tam jako ptáček,
se schodu na schod, na zem s bidélka,
v krám z pokoje a z krámu v kuchyň zas
a pozpěvuje, žvatlá, směje se,
nu, když ji člověk slyšel v ulici,
i jemu začlo srdce hopkovat.
Jo, jo... to byla Rosa mydlářka.
A představte si nyní, lidičky,
že tahle loutka, tohle děvčátko
zabije muže svého! Muže obra.
A jak zabije! Mydlář tvrdě spal,
a měsíc jasně svítil do jizby,
tu Rosa jako kočka k posteli
a v ručkách sekyru a bác a bác
mydláři přímo ostřím do hlavy!
To všechno vlastně není ještě ničím.
Jak řezník Rosa seká sekyrou
dál do mrtvoly, seká do prsou,
až vysekala teplé srdce z ní,
tím srdcem na podlahu, šlape po něm
a vykřikuje zrovna radostí –
nu, tak ji našli. Potom utichla.
A na soudě se k všemu přiznala
a nezapřela ani písmeny.
I řekla, kterak nastrojila mord,
jak sekyru si dala brousit zvlášť
už týden před tím. Kterak vyčkala,
až měsíc bude zářit v úplňku.
Jak vyzula si venku střevíce,
jak pozor dala, aby nestoupla
na jedno prkno v jizby podlaze,
jež vrzalo – to všecko líčila
a při tom se tak přímo dívala
do očí všechněm pánům od soudu
a měla oči jako pomněnky
a pohled jako dítě – šel z ní mráz,
jak povídali, kdož to zažili.
A když se ptali, proč ho zabila,
jen usmála se zase jako dítě,
když ptají se ho, proč že rozbilo
hrneček s mlékem. Usmívala se
po celou dobu svého výslechu,
i soud když mluvil, usmívala se
a usmívala se, když samé jí
mluviti bylo. Byla hrůza to,
jak povídali lidé. Soud pak šel,
neb nevěděli, kterak z toho ven,
si k panu děkanovi na radu.
A pan děkan dal pánům jako znát,
že případ hoden svého uvážení,
že jako, víme, může žena ta
být třeba v spolku – stávalo se tak –
s některým z černých... Dal své důvody
a mluvil s pány dlouho o tom tajně
i knihy ukázal jim starožitné
a podotkl, že chyba veliká
se stala tím, že císař nebožtík
dal odstraniti právo útrpné
ze soudních síní, čímž prý mnohý čin
skryt zůstává v svých tajných pohnutkách.
Nu, tož jí tedy provaz přiznali.
A když jí ortel četli, smála se,
až hrůza zase přešla po lidech,
a maně křižoval se celý soud
a všichni druzí v soudní světnici.
Po městě to a to se říkalo,
že jako v hlavě přeskočilo jí,
pan děkan však a páni od soudu
líp musili se vyznat v těchto věcech.
Však s očí spadly všechněm šupiny
v den popravy. Teď představte si jen,
že Rosa – bylo v masopustě to
a před velikým bálem cechů všech,
když mord ten stal se – měla objednány
u ševce na bál pěkné střevíčky
červené barvy; když se ptali jí,
jak delikventi mají privilej
si vyžádati milost nějakou,
než přijde jejich chvilka poslední,
tu Rosa řekla, že by chtěla jít
k popravě v červených těch střevíčkách!
Tu tedy lidem otevřel se zrak,
neb říká se, že barva červená
je milou barvou panstev pekelných,
a v této barvě že chce k ďáblu jít
co k ženichovi jeho nevěsta –
i uznalo se, kterak důvtipně
pan děkan prohled jádro mydlářky.
Ba, litovali, že už nemožno
posadit Rosu v plamen hranice,
jak dělávalo se to po světě
za časů starých, přísných, poctivých.
Že však to byla milost jediná,
o kterou prosila, tu svolili,
však měli před tím hovor důkladný,
zda jim a městu škoda nevzejde
z té čertoviny. A když vedli ji
za město ven na šibeniční vrch,
šla tedy Rosa ve svých střevíčkách
a kdyby do bálu snad byla šla,
nemohla jíti věru pěkněji.
Tak jako kvítek nadnášela se
a vykasanou nesouc suknici
zdvihala nožky s pyšnou zálibou
a červené ty nové střevíčky
pozorně lehce kladla v cesty prach,
jak by jich ještě roky užít chtěla.
A hned se na špičky jich dívala
a těšíc se z nich usmívala se
a hned zas patříc volně po lidech
úsměvem takřka děkovala jim,
jak by se byli přišli podívat
jen na červené její střevíčky.
A zahledla-li v davech známou tvář,
hned kynula jí rukou k pozdravu –
a, lidé drazí, nikdy nebyly
ty oči její čistší modřejší,
než na té cestě... Mráz šel po nás všech,
když jsme ji takto kráčet viděli.
Co na vršku se dělo, věru nevím,
jít tam jsem neměl více odvahy,
a mnoho jiných se mnou. Vrátili
jsme do města se. Řeči potom šly,
že smála se až do poslední chvíle,
že dívala se na své střevíčky,
na lidí zástup, mistra popravy,
a v očích nevinnou tu modrotu,
jakoby vše to za šprým měla jen...
To byla tedy Rosa... Ale čas
už, myslím, bude troubit dvanáctou.
Nic divnějšího neviděl jsem v žití,
a do nejdelší smrti příběh ten
mi živě bude státi v paměti...
To byla Rosa... Pánbů nebeský
nám milostivě přispěj na pomoc
a všem vám rač dát šťastnou, dobrou noc...