Tak trochu směšná byla. „Modrá panna“
jí přezdívali. Byla vdána sice,
než její muž se stále kdesi toulal,
a když se v Praze zjevil, rovnal vtipně
se k Janu z Lucemburka, který zapad
do drahých Čech, když vymáhat chtěl berně. –
A modrého nic neměla než oči,
ty, pravda, byly jako kousky nebe,
když zahledneš je snětmi tmavých smrků,
tak čistě modré, jímavé a pěkné,
že vskutku byly dojmem celé hlavy,
tož modrým dojmem. I ta pověst její
blankytná byla: v dobročiných spolcích,
v těch tichých, nemodních, jež vyžadují
i čas i práci, byla na svém místě;
kde neštěstí si pomoc vymáhalo,
tam s čestnou sumou vklouzla ruka její
vždy bez jmena; kdo na dveře jí klepal,
vždy odcházíval hlasně blahořeče –
žít pro jiné – se zdálo býti smyslem
dnů podzimních, v něž vešlo žití její
ach, takých duší už je tolik málo,
že vskutku směšnou raritou se staly...
A když jsem zřel jí v tahy obličeje
– byl též jsem u ní v dobročiné misi,
a ovšem zklamán nebyl – hned jsem poznal,
proč ono „panna“. Zvadlé tahy ženy,
jež kvetly snad kdys – ale bez ovoce,
rty zestaraly – bez polibků ohňů,
v ty oči nepadávala tma vášní –
a tedy „panna“. Z pokoje jsme vyšli
na bílou terasu. Na zídce její
řad pelargonií plál rudě v slunci,
za nimi koruny se chvěly stromů
nad sytou travou. Bylo odpoledne
na sklonku července. Já dále líčil
své účel návštěvy: to vdova s dětmi zbyla
po malířovi, jenž kdys ohlušit chtěl
svět slávou svojí – našel vzácnou duši,
již zval svou Musou – vzali se, leč, běda,
na místě velkých světoborných maleb
můj mistr stvořil řadu drobných dětí
a pil a umřel – Smutné světlo v očích
a rety shovívavě zatažené
mi Modrá panna naslouchá – v tom snáší
se na terasu houfec černých hmyzů,
to drobní mravenci a tmavé mouchy,
a rozčileně pobíhají po zdi,
po dlažbě terasy a rudých květech.
Já s tichou otázkou vzhled k paní domu.
I ona hledí na křepký rej hmyzů
a tiše hovoří: Vy básníkem jste,
hle, zde byste moh napsat nové číslo
do knížky ženských dramat. Osud ženy
je všude stejný, u mravenců, lidí –
vždy totéž. Vidíte zde lesklé mouchy,
zde, hleďte, tytéž, ale beze křídel
a mravence zde – tohleto se stalo:
takové červencové odpoledne
je dobou lásky mravenčího rodu,
v té chvíli vstoupnou drobní mravenečci
na okřídlená tílka milenek svých
a páry vzletí do zlatého vzduchu
vysoko k slunci, letí nad zahradou,
nad stromy, domy, nad tou hnědou zemí,
kde muži mravenčí se lopotili
až k této chvíli... Letí rozjásáni
a prožívají chvíli, v níž se cítí
života věčnost... Potom padnou k zemi,
a prvním činem mravenčích těch mužů
jest: ukousají láskám svojim křídla,
neb po té chvíli jsou z nich už jen matky,
jež vajíčka klást, o rodinu starat
a robotiti musí v mraveništi. –
Což – osud ženy. Napsal jste to vlastně,
a tohle jest jen novou ilustrací. –
Vzdech dlouhý. Díváme se oba tiše
na rej těch tvorů. Vidím blánky křídel,
vzlet odamputovaný, volnost vírnou,
se lesknout na podlaze – mužský rozum
za řádem Přírody jda neúprosně
se stará o příští a věčnost rodu.
Toť úděl ženy, hovoří dál tiše,
a zákon nezvratitelný, nu, budiž –
co říci však o losu žen těch bědných,
jímž ani toto v úděl není dáno?
Z ubohých nejubožší, pastorkyně žití,
pláňata bez ovoce – Pohled očí mojich
zavadil o smutek těch modrých zraků.
Hle, povím vám tu prostou historii,
jste básníkem, snad můžete jí užít.
Mám přítelkyni, v Sacré Coeur jsme rostly
a k sobě přilnuly. A přátelství to
šlo a jde s námi, že pro naše duše
tajemství není – studánky dvě lesní.
Tak v klášteře jsme měly první lásku
Mère Brauner, k vůli ní jsme stát se chtěly
i jeptiškami – vždycky stejné touhy
i záliby i sny i horizonty
dnů našich příštích. Ale trochu k věci.
Mám už tu širou povídavost stáří
a dát jí uzdu často zapomenu.
My vyšly z kláštera. Má přítelkyně
a řekněm – Alma – začla záhy sníti
máj prvé lásky. Student rozblouznělý
a poet trochu (za mladých let našich
psal každý student verše, však to víte),
na bále sešli se a vznikla láska.
Že Alma byla jaksi nedokrevna,
tož vozili ji světem, lázně, hory,
zas moře – a tak láska putovala
na křídlech pošty. A že mladá láska
se obává a chvěje a že větří
se všech stran smrtonosné nebezpečí –
tož poste restante či na adresu
se psalo dobře podplacené služky,
a zprvu týdně jednou, potom dvakrát
a deně v posled – běda, nepřines-li
den některý to vytoužené psaní!...
Já četla všechny. Oh, ty listy lásky
a jara, štěstí, nadějí a mládí!
Ty byly mírou zdraví mojí Almy,
ty barometrem sluných nálad jejích
i zorným úhlem na svět, lidi, život.
Ty prvé lásky, zkvetlé záhy z jara,
ty mívají též osud prvých květů –
když mráz uhodí. Alma byla záhy
partií dobrou, lékař radil vdát ji,
a milovník byl student s maturitou,
jenž v podzim na práva se chystal jíti,
a při tom s pyšnou hidalgovou duší:
při jedné schůzce steskla si mu Alma,
že rodičové o vdavkách jí mluví,
a čekala jen sliby věrné lásky,
jež chtěla „věčně tvá“ jen zodpovědít,
leč hidalgo jen jedovatě vzkypěl,
že v cestě nechce jejímu stát štěstí –
a paličatá Alma odsekla mu,
že přepila se už tou limonádou –
a ještě několik vět v tomto tonu –
a to byl konec. Dvěma nápadníkům
pak nato Alma dala košem, věříc,
že její hoch se vrátí; přišel třetí,
i řekla ano. Proto řekla ano,
by jako výkřik poslední mu mohla
svatební oznámení svoje poslat,
a čekala, že on udělá zázrak,
dojista zázrak, přikvapí jak kdysi,
a ona všecko odvolá a půjde,
kam on chtít bude. – Pranic nestalo se
a svatba byla. Neveselá, mrazná,
a neveselé mrazné dny ty byly,
jež přišly po ní. Dny i noci. Všecko:
Ten vášně opojný vzlet, jak jej žije
rod mravenčí za žhavých odpolední,
ten Almě souzen nebyl. Myslila tak
a myslila, že pochovala navždy
s tou první láskou všechny požadavky
zmrtvené krve, zakřiknuté duše.
Muž její ve svých zájmech začal jezdit
po širém světě, prostředky mu skytla,
neb milo bylo jí, že trávil v dálce.
Jak kajícnici zavřela svou duši
a místo modliteb jí dala v celu
jen skříňku s listy prvé lásky svojí.
Ty čítala za teskných odpolední,
za dlouhých večerů a před usnutím.
A byla mladá, byla opuštěná
a byla vdaná – důvodů tré silných,
že lovci takých žen se blížit začli
a zkoušeli... A Alma naslouchala
těm svodům lásku lhoucím chtivou duší,
hlad smyslů hltal je a milo bylo
snít o vášnivých chvílích, jak je znala
z divadel, novel, z různých ústních tradic –
a čítala ty listy první lásky
a srovnávala čisté city její
s tím parfumem, jejž nalokala za dne –
a otřásla se nechutí a hnusem...
Jen velká nová láska pohřbít mohla
tu čistou, mrtvou prvou lásku její.
A tyhle pohledy, ta slova žhavá,
ty dvojsmysly a vyškolené triky –
ne, v jejich průvodu to nejde láska,
tak nechodí, co čeká její duše.
On kdyby přišel, jenž psal kdys ty listy,
a řekl: chci tě – všecko by mu dala
a s díkem za to dala, že chce bráti.
Čím byla by jí čest a dobré jmeno,
soud společnosti, příbuzenská klatba,
když láska posvětí vše... Či jest ještě
nějaké štěstí kdes, než dáti sebe
a vše, co žena má a dáti může?
Čím větší oběť, tím je větší štěstí,
leč pěšinami lásky jíti musí.
A tak ty listy prvé lásky spředly
jí krunýř ctnosti... Ach, jak tlačil, tísnil
ten krunýř duši, chladil krev i mozek,
a jak by ráda shodila jej na zem
a naha padla v rozpřaženou náruč!
Ta bědná Alma... Prožila tak jaro
i leto žití. Vestálka ta bědná
svůj oheň střehla, zatím život plynul,
dny, měsíce a roky spěly kamsi
a ona tiskla prázdné ruce k očím,
a slzy byly vším, co zachytila
si z běhu žití. Šedivá je nyní
a klidná je. Až na to rozželení,
jež svírá ji, když vzpomínává všeho,
co nebylo, co mohlo být. Je líto
života nežitého, hladu smyslů –
a věříte, že proklínává časem
ty pošetilé listy prvé lásky? – – –
Nuž, napište to. Někdy. Až vám řeknou,
že Alma pouští života už prošla.
Dnes mohu napsat dramu tiché duše,
již svěřila mi tenkrát modrá panna.
Hned tehdy zradily mi oči její,
kdo je ta „Alma“. Jako modrý závoj
ten pseudonymek ležel na těch zracích,
ničeho neskryl, skrýt snad ani nechtěl.
A ondy čet jsem v drobném nekrologu,
že dokonala vzácná pracovnice
v oboru drobné sociální péče,
želena všemi, kterým zasvětila
svou celou duši a tak dál a dále – –