„Sem se uchyl v syrou skrejši,
zde svých žalob rozpomeň;
jsi-li pohrom citlivější,
jimiž předků hynul peň.“
Tyto hrad mi šedomechý
pustých Trosek vane vdechy.
Stojíť sama osiřalá
pamět věku vetchého;
žitele jen katrč malá
v dolu chová lidského.
Chyše ondy mnoholidné
pusté jsou a ovšem klidné.
Jedno z děsného se rumu
pronáší duch hrdinný,
antě vzletěl vzhůru k chlumu,
zhrdnuv nízkem planiny,
strminu si nejpříkrejší
obrav za byt nejmilejší.
Výše oko unavuje,
zrak nestíhá vrcholu;
kolmá střeže přístup sluje
k neschůdnému okolu.
A přec ohromné ty skály
ohroměji druhdy stály.
Druhdy z jejich stkvělých bání
na okolní polohy
milé bylo pohlédání
na Veliz a Zbirohy.
Vsi a tejny podál znalé
strážnic těchto byly dbalé.
Rcete, věže nebenosné,
kdo vás hrady věncoval?
Než vás stihly zloby losné,
kdo tu žil a domoval?
Marný dotaz! ozev lení,
trvá v tichém odmlčení.
Piramíd tak u Kaira
při Nýlovém prameně
na odivu všehomíra
čelí neohrozeně,
jednak starožitných králů
za odmlkem jevě chválu.
Rovné slovo, však i vinu
nese české rameno,
an tě zvrhlo v rozvalinu,
co ním hrdě staveno.
Ním se vznesly tvrze brány,
ním i lehly rozmítány.
S valnými ač vojů davy
všudy hromný Žižka, rek,
o ně obrážel své hlavy,
marný ke zdi žena vztek.
Nepodalť se čedič černý,
tvrdosti své zůstav věrný.
Dlouho stanul, Pannou zvaný,
bez ourazu vcele hrad,
až ho utkal bitce branný
Čechů krále z Poděbrad.
Sporu tu k vejstraze hrůzné
křepkost dána v rumy různé.
Takto s Krkonošské hory
v jaře rozvodněný proud
husté zachvacuje bory,
skalnatých se vyhnuv hroud.
Výmol vytrávené řeky
jeví moc a její vzteky.
Jizby krov a komnat zdobu
skryla hmotná zápěna;
zdí jen spousta ušla hrobu
tloušťkou jsouci hájena,
nad níž sochy v rovném smutě
ostaveny nepohnutě.
Němě čníte bez ohlasu
těch, co u vás v pokoji
smutně žili nebo v kvasu,
kratochvilném rozbroji.
Plesů jich neb želů heslo
potomstva se nedoneslo.
Hluchý poklid v škoule káně
ruší dvorným křehotem
a jen věkovitá pláně,
rumnou zkořenivši zem,
zavětila v zvolném tiše
prázdnost k nebi zorné chyše.
Snad že v onom světnic rohu,
kde se stěny mezera
otevřela nuzně hlohu,
slzela se nevěra.
Snad tu žalostného lkání
slyšet bylo rozléhání.
Snad z těch oken, kdežto hostí
vzteklá nyní vichřice,
zřela dívka s toužebností
na poplužní silnice
truchlým okem, z které strany
chvátá jinoch milovaný.
Snad tu v tuhém hrotů klání
českorodní šlechtici
cvičívali do ustání
k boji mužnou pravici.
Snad tu z luků zvučné střely
mírně k cíli zaletěly.
Snad tu čacký otec syna,
jako někdy Azdrubal,
vroucně k svému srdci vina
na ouhlavní vrahy slal:
„Vlasti k pomstě chop se braně,
nechať nemře v bídné haně.“
Ach, jak kormoutlivá směna!
V sídle české čerstvoty
stínem reků ušla jména
v nepamětné temnoty.
Lupen chrastí, vítr vyje
skrze ssuté sklepů šije.
Zbytky dřevné statečnosti
leží s prstí smíšené:
tak se věkem tuhy prostí
srdce láskou zdvižené.
Vroucnost hasne, klopot stane,
leskem slávy pochované.