Mohútný proud u divém rozvlnění,
Mohútný proud u divém rozvlnění,
kdy vlna stíhá vlnu v závodu,
hle, to jsou děje všeho člověčenstva,
jsou děje světa, děje národů!
Jen málo kdy nám blaho pozasvitne,
jen skoupě kyne míru objetí,
a sotva blesk se temnou nocí kmitne,
již bouří bujné, nové století.
A nový děj jest nové utrpení,
jenž drtí šmahem síly probuzené!
Po staletích krev zbouřená se pění
a marně pak se duha smíru klene!
Snad v čiré noci propasť se otvírá,
než z tmava lůžka nové jitro vstane?
Snad naposled již naše oko zírá
tu rudou zář, co na východě plane?!
[3]
Ó tajemství, jež nikdo neodhalí!
ó budoucnost, ty světa naděje!
Tvůj božský dech, jejž tvůrčí síla světí,
nejhlubším nitrem světů zachvěje! –
Již opět věk nám nový počíná.
Co dávno zašlo budiž pochováno.
Hoj, blahá naděj křídla rozpíná
a červánky nám první věští ráno.
A jako jiskra z popele kdy zplane,
tak i síla netušená vstane,
aby světu bujné mládí dala.
Aby smyla otců staré viny,
aby lepší pozdravila syny
a je k činům velkým odchovala.
Šťastný ten, kdo v pravý den se zrodil!
Třikrát šťastný, kdo se silným cítí,
aby žilžil, když doba žíti velí,
aby mřelmřel, když třeba bude mříti! –
***
Ten ovšem mužnou zjevil odvahu,
kdo pevně stál, když hromy burácely,
4
však větší muž, kdo v lepší časy doufá,
když vlastní bratr na bojišti zoufá,
kde tisícové před ním krváceli!
A větší muž, kdo v práci neochabne
a dotrvádotrvá, až bude dokonáno.
Až slavným chórem zvony zahlaholí,
a naší vlasti druhé vzejde ráno! –
Však lepší doba, krásnější nám vstane,
kdy míru dech i zhoubné žáry shasí;
pak radostnější oběť lásky zplane
a ta i nás i příští lidstvo spasí! –
5