Mladému pokolení (1863)

Básně, Jaroslav Martinec

Diplomatická verze Ediční verze
Mladému pokolení. Básně Jaroslava Martince.
V PRAZE 1863. Nákladem Slovanského kněhkupectví Jos. Nováka a Jos. R. Vilímka.
[I] Tiskem K. Schreyera a Hynka Fuchse v Praze.
[II] Obsah. Strana Mladému pokolení3 Ku předu!6 Jsme boží bojovníci7 Pryč s otročením na věky9 Jsme všickni rovni sobě!11 A ona předc se točí!13 Na Prahu15 Bratrům v Polsce17 Píseň volnosti18 Před bojem20 Vždyť ty víš!21 Kde bloudíšbloudíš, dívko má22 Jaro milosti24 Májová noc28 Pěvcův odkaz31 Sen33 První píseň35 A moje lampa dohořívá36 Český Sion39 V pokušení51 Nehoda52 [III] Strana Poselství53 Má touha k moři zalétá!54 Proč ty ne, Augustine?55 Náš lid56 Cnost a láska57 Škoda, ach škoda je!58 Z domova59 Kredo60 Básníkovi61 Za horou62 Pobožnůstkář63 A jsou to také Češi!64 Do kola!66 Memento mori!68 Ochmelené vlastenectví70 My všickni budem svati!72 Na Parnasu74 Labutí zpěv vysloužilého literáta76 Ona předc se točí!77 České Šalamouniady81 Našim pseudovlastencům96 ValeVale, lásko!97 Fidibusy99
[IV] Mladému pokolení.
[1]
Mohútný proud u divém rozvlnění, Mohútný proud u divém rozvlnění,
 kdy vlna stíhá vlnu v závodu, hle, to jsou děje všeho člověčenstva, jsou děje světa, děje národů! Jen málo kdy nám blaho pozasvitne, jen skoupě kyne míru objetí, a sotva blesk se temnou nocí kmitne, již bouří bujné, nové století. A nový děj jest nové utrpení, jenž drtí šmahem síly probuzené! Po staletích krev zbouřená se pění a marně pak se duha smíru klene! Snad v čiré noci propasť se otvírá, než z tmava lůžka nové jitro vstane? Snad naposled již naše oko zírá tu rudou zář, co na východě plane?! [3] Ó tajemství, jež nikdo neodhalí! ó budoucnost, ty světa naděje! Tvůj božský dech, jejž tvůrčí síla světí, nejhlubším nitrem světů zachvěje! – Již opět věk nám nový počíná. Co dávno zašlo budiž pochováno. Hoj, blahá naděj křídla rozpíná a červánky nám první věští ráno. A jako jiskra z popele kdy zplane, tak i síla netušená vstane, aby světu bujné mládí dala. Aby smyla otců staré viny, aby lepší pozdravila syny a je k činům velkým odchovala. Šťastný ten, kdo v pravý den se zrodil! Třikrát šťastný, kdo se silným cítí, aby žilžil, když doba žíti velí, aby mřelmřel, když třeba bude mříti! – *** Ten ovšem mužnou zjevil odvahu, kdo pevně stál, když hromy burácely, 4 však větší muž, kdo v lepší časy doufá, když vlastní bratr na bojišti zoufá, kde tisícové před ním krváceli! A větší muž, kdo v práci neochabne a dotrvádotrvá, až bude dokonáno. Až slavným chórem zvony zahlaholí, a naší vlasti druhé vzejde ráno! – Však lepší doba, krásnější nám vstane, kdy míru dech i zhoubné žáry shasí; pak radostnější oběť lásky zplane a ta i nás i příští lidstvo spasí! – 5
Ku předu!
Jen mužně cestou pokroku a hračky dejte dětem! K myšlenkám velkým přilněte, neb ony vládnou světem! A byť i nešlo úprkem, jen když to bude kvasit. Však z jiskry vzejdou požáry a ty je těžko hasit! – 6
Jsme bojovníci boží.
Otevřte brány, ráno je, duch času burácí, a blud a šalba zničena se ve tmách potácí! Kdos vinou stížen, k ní se znej a pokání své vykonej; dnes účet každý složí! Viz, všickni, jak tu stojíme, a ruku k ruce pojíme, jsme bojovníci boží! Kdo věrně oddán národu a věren vlasti byl: Buď požehnaný na věkyvěky, by v srdcích lidu žil! Kdo národ hájí stížený a lid svůj jařmem snížený, kdy zhoubců dav se množí: Ten veleben buď námi dnes, a jásot náš buď jeho ples – jsme bojovníci boží! 7 Však bude konec trápení a bída zahyne! A budoucímu potomstvu čas lepší pokyne! Ó život! Krásnéť živu být a vlasť a lásku svatou ctít! Pak ať nás ve hrob vloží! – Však vděčný bude Čecha syn a nové vzbudí Hospodin zas bojovníky boží! – 8
Pryč s otročením na věky!
Pryč s otročením na věky, to muže zneuctívá! A za tou myslí pokornou se hnusné babství skrývá! Kdo síly dost má k trpení a útok přestál mnohý: Nuž, zkus to také postavit se na své vlastní nohy! Již nejsme národ holubí, jenž trpí světa zloby, a slzou smutku rosí jen svých dědů pusté hroby! Kdo vzýval v dlouhé útrapě své věkožizné bohy: Nuž, zkus to také postavit se na své vlastní nohy! 9 Ó věřte, jste-li věřící, náš národ činí divy. Nás mučili jste staletí a my jsme předce živi! Jen maličko a uzříte ty zdatné naše vlohy: Až celý národ postaví se na své vlastní nohy! 10
Jsme všickni rovni sobě!
Jen jediný znám zákonník a jiný nechci znát; a na ten zákon lásky jen Vám budu přísahat! Já žádných neznám rozdílů, a volám v každé době: Jsme všickni tělo jediné, jsme všickni rovni sobě! Nám velí zákon přírody své bratry milovat, a na ten zákon lásky jen Vám budu přísahat! Ať chudý již, či bohatý, je rodným bratrem Tobě: Jsme všickni tělo jediné, jsme všickni rovni sobě! 11 Já znám jen bratra člověka a jej chci milovat – a na ten zákon lásky jen Vám budu přísahat! Zavolá smrt a spočinem ve společném pak hrobě – Jsme všickni tělo jediné, jsme všickni rovni sobě! Jen jediný znám zákonník a jiný nechci znát! A na ten zákon lásky jen Vám budu přísahat! Nás žádné meze nedělí, ni v životě ni v hrobě – Jsme všickni tělo jediné, jsme všickni rovni sobě! 12
A ona předc se točí!
Za věčným pravdy zákonem svět neunavně pílí, a blud, jenž trval staletí, se zvrtne šťastnou chvílí! Jeť ovšem cesta krvavákrvavá, kamkoli noha kročí, však jasně slunce zplápolá! Pak Galilei zavolá: „A ona předc se točí!“ Juž letí světem nová zvěst, jak na perutích blesku, a čela hrdin vzplanuly zas ve krvavém lesku. A lásky svaté nadšení zas bujně šlehá z očí – Hoj! Nechť je plamen rozžatý, my z hranic budem volati: A ona předc se točí! 13 Jen dál, kdos počal svatý boj, již hrdě povznes čelo! Duch nesmrtelný potrvá a smrt jen hubí tělo! Nechť zákeřníci tasí meč, nechť bludy z temna sočí! My půjdem směle smrti vstříc! My volat budem víc a víc: A ona předc se točí! 14
Na Prahu.
Vítám TebeTebe, slavná česká Praho! Hvězdo slávy z lůna Vltavina, zlatý trůne naší velikosti, naše slunce – naše snivá luno! Vítám Tebe plesem tisícerýmtisícerým, naše matko, naše zlatá Praho! Ty jsi věčná, svatá, česká Róma, světější než dómy posvěcené, neboť k Tobě celý národ zvedá v dobách smutku zraky uslzené. Vítám TebeTebe, slavná, česká Praho! U Tvých nohou Vltava se pění, jejíž vlny pozdrav Tobě kynou. Ó já tuším, že tím klidným proudem hojné slzy milionů plynou! Ó já znám Tvé děje pašijové, zřím tu půdu krví zakropenou! 15 A předc jásám v blahém opojení, Tebe vítám srdcem plesajícímplesajícím, naše matko, naše česká Praho! Ty jsi krásná ve své velebnosti, jako slunce ve svém rudém hávě; ó Tys větší ve svém utrpení než-li druhdy ve své zlaté slávě! Vítám Tebe! Ach, já líbám vroucně Tvoji půdu věkem posvěcenou, líbám stopy dávno zašlých dějů, každý kámen z rumů památnosti! Líbám vševše, co milo mi a draho! Vítám Tebe srdcem roztouženým, vítám TebeTebe, slavná, česká Praho! 16
Bratrům v Polsce. (V únoru r. 1863.)
Poruč duši, aby zaplesala, když je doba trudných žalozpěvů, poruč srdci, aby tlouklo tiše, kdy v něm bouří síla dávných hněvů! Těžko plesat v dobách umučení, když se krev ta svatá v žilách pění, každý vzdech kdy sílou hromů víří – Bůh Vám žehnejžehnej, polští bohatýři! Těžká ctnost být silným v utrpení tam, kde zloba krev i sílu pije, To Váš žal, jenž vřelý soucit budí, komu v těle srdce lidské bije. Či to hříchem, že nám lidské hnutí slzu mužnou z oka kanout nutí, kdy Vám k srdci tisíc hrotů míří? – Bůh Vám žehnejžehnej, polští bohatýři! 17
Píseň volnosti.
Budu Vám zpívat do noty, leč nikdy podle partesů. Já volně zpívám jako pták a píseň krajem roznesu. Za bídný žold já nesloužím, jen z lásky budu sloužit! Já po milosti netoužím a nechci po ní toužit! Kdo lichou chválou povýšen se s hůry na svět dívá, a za kus panské milosti otrockou píseň zpívá, kdo chválíchválí, aby chválen bylbyl, a blbosť učí vzývat: Ten první bude svobodě pohřební píseň zpívat! Ten není Vaším přítelem, kdo za přízeň Vám lahodí, a běda! Chvála pochlebná, kdy s marnivostí závodí! 18 To věřte, kdo jen k chválení své lyry struny ladí, ten zná i zradu velebit a Vás pak jistě zradí! Kdo pláštěm panské milosti se pyšně přiodívá a leskem zlata oslněn otrockou píseň zpívá, kdo slaví, aby slaven bylbyl, a modly učí vzývat: Ten první bude svobodě pohřební píseň zpívat! – Je úkol pěvce nejvyšší, by šlechtil lidskou duši, a volnou píseň, šlechetnou, tu zloba nepřehluší. Kdo učí pravdu velebit a volnosť lidu vzývat: Ten jenom bude porobě pohřební píseň zpívat! 19
Před bojem.
Dej mi oheň, který věčně sálá, jako slunce svoje blesky žhoucí; rozněť v prsou plamen lásky vroucí, aby duše znovu pookřála! Dej mi oheň, ať mi pozasvítí, kdy mým plánům pusté temno brání. Dej mi lásku, bez níž byl by život jenom dlouhé, trápné umírání. Dej mi lásku, dej mi požehnání, jestli kletba hlavu stíhne moji; myrtou oviň zkrvácenou skráni, kdybych klesnul přemožený v boji! 20
Vždyť ty víš!
Znáš-li obraz ve svatyni lásky, před nímž stanu v tichém zadumání? Tvůj to obraz, velebnější světic, jež nám kynou svoje požehnání. – Nech ať kleknu před tím svatým zjevem, nech ať hrdá šíje má se skloní. Lásku Tvou ať slavím vyšším zpěvem – Vždyť ty víš, že toužím jenom po ní! Znáš-li místo tiché, osamělé, mohylu a v kruhu pestré kvítí? Slabé tělo hledá odpočinku a tam volno, tam je mílo dlíti! Ó pak přijď a klekni na mém hrobě, nad nímž vrba truchlé větve kloní; svadlá kvítka napoj slzou lásky – Vždyť ty víš, že toužím jenom po ní! 21
Kde bloudíšbloudíš, dívko má?
Kde bloudíšbloudíš, dívko má? Již první hvězdá vyšla na vysosti, i větérkové přivanuli sniví, jak tajné lásky tiché šepotání a po tichém se kraji rozložili. A dávno již poslední červánek se v tmavém šeru vážné noci skryl, by v měkkém lůžku snil o lásce blahé! Již roztoužený v sladkém klokotání své družce slavík píseň lásky zpívá, a měsíc jasný, jako boží oko se na zem blahou s potěšením dívá! Kde bloudíšbloudíš, dívko má? Noc májová, tak tichá a tak milá, jak první míru zaslíbení svaté, kdy nade zemí nebe rozepjaté své žehnající duchy rozesílá. 22 Juž vystoupily myriády hvězd, co zlaté trůny požehnaných duchů, jež věčná láska věčným světlem vodí. Ba, oko Páně slzu uronilo, tak lesklou slzu, jako láska rodí. S nebe klesla koule žhavá, zlatá hvězda – slza Páně a ta padla do jezera, přehluboko do jezera, aby tam se v perlu skvělou, drahocennou proměnila. Slyš tam šepot nad jezerem! Snad to tajné milování? Vlna s vlnkou pohrává si, snad to lásky celování? – Noc májová – tam říše věčných světů a tu zas země v nejbujnějším květu! I srdce mé, milostí naladěné teď víc než druhdy toužiti se zdá. A ptá se píseň lýry rozechvěné: Kdy srdce Tvé se na mne rozpomene? Kde bloudíšbloudíš, dívko má? 23
Jaro milosti.
I.
Mnil jsem se býti hrdinou, Mnil jsem se býti hrdinou,
 však zdání to mi lhalo. Mne dvé spanilých očinek jen mžikem překonalo. A předc jsem zůstal vítězem, nechť v pouto lásky klesnu! Já srdce v skutku vydobyl a světa půl jen ve snu. 24
II.
Dívko! Tvoje krásné oko Dívko! Tvoje krásné oko
 světějším vždy leskem svítí, když se v jeho jasném modru slza lásky pozatřpytí! Ó ty slzy přebohaté! První slzy lásky blahé. Co se ve Tvém oku zhledly, staly se z nich perly drahé! 25
III.
Mně zdá se svět již malým být, Mně zdá se svět již malým být,
 co láska má se zmáhá. V tom jejím oku vidím svět a celé nebe blaha! Ba, co tak v její oko zřím, tu nový div jsem zvěděl: Já Boha hledal na nebi a on jí z oka hleděl! 26
IV.
Marie má! Sem oko Boží vzhlíží, Marie má! Sem oko Boží vzhlíží,
 zde volno být, kde pestrý jara květ, Tu mizí strasť, jenž srdce lidské tížítíží, a naděj sladká nám se vrací zpět. ZdeZde, MarieMarie, po boku Tvém rád sedám, kdy v oko Tvé můj hled se ponoří. A zřím svůj ráj, jejž roztouženě hledám, ráj, o němž duch můj ve snách hovoří! Viz růži tam, to poupátko se rdící, to obraz lásky v prvním snažení. Ó Marie! Bůh nade námi bdící on kyne nám a my jsme blaženi! (V besídce.)
27
Májová noc.
Kráčejte po zemi tišetiše, zesnulých duchové Čechů. Noc, hle, mohútná rozepjala křídla a tiše se nad zemí vznáší. Tajemná noc, hodina odbila dvanáctá! Tajemná noc, kdy duchové vstávají z hrobů, a dlouhá jich vlající roucha v měsíce svitu se bělí. Duchové otců! Nás neleká podoba Vaše, aniž ten hrob, ten temný, ten chladný nás děsí! Kráčejte po zemi tišetiše, zesnulých duchové Čechů! Šlépěje Vaše, když milené žehnáte vlasti, zrosila kvítka, jak slzy by kanuly vděků. 28 Žehnáte nám? Aj šelest ten jemný to šepce a potůček bublá tak sladce, jak pozdrav by od Vás nám nesl. Duchové otců! Nám žehnání Vaše když kyne, nová i naděje s ním na perutích lásky se nese! Kráčejte po zemi tiše a milené žehnejte vlasti! Jeť třeba jí žehnání Vaše, když zhouba se hltavá zdvihá a nepřítel člověk když k bližnímu zapomněl lásku! Nešťastný děj, když soběctví národy sápe, když člověk se hrdinou zve, že člověka rozkotal blaho! Nešťastný děj však lidských to vášní jsou skutky a žel Bohu buď, že vůle je hnusnější činů! Duchové otců! Vy žehnejte milené vlasti! Jeť třeba jí žehnání Vaše, by zhoubná minula skaliska a k šťastnému přistala cíli. 29 Kráčejte po zemi tišetiše, zesnulých duchové Čechů! Tajemná noc, hodina odbila dvanáctá. Snesl se sen na luhy a posvátné háje! Mine i noc a růžný den povstane z lůžka, žehnej mu Bůh a milené požehnej vlasti! 30
Pěvcův odkaz.
Smrt kvapí již již v zápětí a hrob se otevírá. Ty roníš slzu, vlasti má, že pěvec Tvůj umírá? Za lásku tu měj vřelý dík a požehnání moje! Vítězná abys povstala a oslavená z boje! Smrt kvapí již již v zápětí a hrob se otevírá! Již neplač, nová naděje, i život z hrobu zírá. *** 31 Zpěv věštcův dozněl poslední, jenž z mroucích úst se loudí. Však poslední ten jeho zpěv co vítěz srdcem proudí: „VámVám, pokolení mladistvémladistvé, ten svatý úkol kladem, by každý srdcem pohýbal jak Lumír Vyšehradem!“ 32
Sen.
Hoj, jasné nebe! na něm slunko plálo a pod ním země, jako první máj. Což tedy divu, že si srdce přálo ten tepla zdroj a na zemi tu ráj? Ba, každá rozkoš, která srdcem hnula, vybudila vždy nových tužeb hlas, a tužba city nové budí zas, že ňadra bolem sladkým až se dmula. A každá rozkoš, která duší hnula, ve srdci dívčím sterý budí hlas, a každá rozkoš, která ňadra dmula, ohlasem blahým v srdce spěje zas! Již věřím tomu, že to lásky touha, co v každém kvítku něžný soucit hledá. Jen v místě tom, kde člověk jí se rouhárouhá, se stopa lásky nikdy zříti nedá! – Je to jen blud či pravda v sen se loudí? Snad obraznosti klamné jsou to zjevy? 33 To snivé oko v ráji země bloudí a v něm Bůh stvořil obraz české děvy! Aj! Což tu obraz! Mluvte ústa směle! Toť život sám v té svaté podobě! Není to duch jen v těla porobě, leč anděl sám ve posvěceném těle! Co má jsou ústa, aby rozkoš pěla a udivení svatým výrazem? Co slova má, aby tu soudit směla? Zde mluvil cit jen matným obrazem! *** Hoj jasné nebe! na něm slunko plálo a pod ním země, jako první máj! Ty srdce mé, tys lásky ráj si přálo? Již minul sen, a sen – to byl můj ráj! 34
První píseň.
První píseň za svítání pěl jsem z duše rozechvěné. Tichou píseň – snad i smutnou – Kdož se na ni rozpomene? Mnohá píseň nepoznána v hloubí srdce skryta žila. Škoda písně! Zahynula, než ji ústa vyslovila! Jenom slza zbyla v oku a i ta již k zemi kane! Ó tak aspoň kvítko zaros, ať z něj dech mé písně vane! 35
A moje lampa dohořívá.
Ó setrvejsetrvej, má zmužilosť! Hle, již se schýlil jasný den, již noc svou peruť k zemi sklání a vesmír dřímá blahý sen! Ó setrvej až do skonání! Až bude duch můj uvolněn a volna moje mysl snivá – Již vane duchů šepotání a moje lampa dohořívá! Ó setrvejsetrvej, má zmužilosť! Ó setrvej až do skonání! Však poslední to bude sen, k němuž se těžká hlava sklání! Má zmužilosť, jen setrvání! Vždyť vzejde nový, jasný den, jímž srdce slabé pookřívá! Již vítěz duch se k výši nese, a moje lampa dohořívá! –
36 Český Sion.
[37] Motto: Pro Sion nebudu mlčeti a pro Jerusalem neupokojím se, do- kudž nevyjde jako blesk spra- vedlnost jeho a spasení jeho jako pochodně hořeti nebude! Izaiáš LXII, I.
[38]
I.
Na Sioně, dcero slávy, Na Sioně, dcero slávy,
 skví se stopy svatých run. Letmo nes tam ducha svého, tam svůj postav zlatý trůn. Sion přestál bouři časů, jako pravda věků věk! Zažil zlobu – dočkal spásu – dočká snad i světa vděk! Hle Tvůj obraz, dcero slávy! I Tvé věnce opadly. Však, již v době, ve budoucí spása Tvá se zrcadlí! – [39]
II.
Myšlénka to věru příliš smělá: Myšlénka to věru příliš smělá:
 Zhoubě věků černých odolat, celý národ z hrobu vyvolat tam, kde smrti chladná ruka tkvěla. Oběť tu jen láska podat směla, aby národ znovu zrozen byl. Vnuk se podal v svatou oběť lásky, aby smyl, co praděd zavinil! Vzňal se plamen – kolem obětnice, klečí národ, slunci hledě v tvář. „Den je smíru! Hřivnu Bohem danou vložme chutě vlasti na oltář. Svorni buďme v lásce a i v činu! Mysl svorná světy vytvoří! Tam, kde láska svorná pracovala, zloba žádná stavbu nezboří! –“ 40
III.
Nechť i čas myšlénku velkou zvrátí, Nechť i čas myšlénku velkou zvrátí,
 nechť se ve tmu skvělý halí cíl! Přijde den a s ním se ona vrátí! Tu a tam nám ovšem budou láti a svých mařit v boji s námi sil. Ba i ten, kdo druhdy s námi byl, bude zrádně nám naproti státi! Tu a tam se mnozí budou smáti, jiní ale trpce budou lkát! Překvapení pak se budou ptát: Zda tu jásat, či se trestu báti? Hle Sione! Tvůj vstal vykupitel, ne co zhoubce s mečem krvavým, ale vítěz, mravů klidných přítel! – 41
IV.
Vstalo jitro – den se blížil druhýdruhý, Vstalo jitro – den se blížil druhýdruhý,
 blaho vlasti co se šířilo. Nad Čechií světla pnou se kruhy, a tu sedum jasným barev duhy, nebe s námi že se smířilo! – Aj! Vyšel den a Sion náš se skvěje, jak Bůh by sám zas mrtvým život dal. I oheň lásky v prsou již se zňal, a lid můj žalmy v četném kůru pěje! *** Tak to v knize budoucnosti znělo: Živí mrtvé budou buditi, a kde srdce lidské oněmělo, bude kámen za ně mluviti! 42 Však tu lépe srdce, duch kde mluví, a kde národ zpěvem slaví svit! Každým tónem život v krev se leje, každá píseň v blahé srdce spěje, a v té písni národ bude žít! 43
V.
Zvěstuj dceři na Sioně, Zvěstuj dceři na Sioně,
 že jí pozdrav lidu nesu. Český pěvec ji vyzývá k radostnému lidstva plesu. Ajta, dcero slavných otců! Nebes volám požehnání, aby na Tvém tkvělo retu blahostné vždy usmívání! Letí bílá holubice, nese první míru zvěstí: Bílá letí holubice se zelenou ratolestí. Zvěstuj dceři na Sioně, pozdrav nebes že jí nesu, Český pěvec ji vyzývá k radostnému lidstva plesu! 44 Ajta, dcero slavných otců! Za tu pevnou čistou víru nebes posel Tobě nese ratolesť – co obraz míru! 45
VI.
Duch jen tvůrčí širým světem vládne, Duch jen tvůrčí širým světem vládne,
 jeho síla vesmír proniká. Jemu v odpor slaboch zaniká, s ním však spojen dotrvá a mládne! Tyť jsou skutky ducha velikého: Tamto bourá brány temnoty, tu zas svítí bleskem světla svého! Aj, tu vizviz, ty slávy velká máti, slunce vyšlo, den se usmívá! Tvých již synů síla horlivá brány bludů, jho a vazby zvrátí! A když síly, duch se s duchem pojí, kyne Bůh nám k vítěznému boji. Nechť svou oběť žádá Morana! Vůli cizích hnusno otročiti, a jen tehdy poznám Slovana: Když ho vidím pro svobodu mříti! 46
VII.
Svoboda je zřídlo blaha, Svoboda je zřídlo blaha,
 za nini, ČechuČechu, věrně stůj! Žádná oběť není drahá, jí-li spasíš národ svůj! Nechť si zvoní umíráček tisícům nám k odchodu. Za to jsme my vykoupili milionům svobodu! Svoboda jest základ blaha, jí svůj život obětuj! Žádná oběť není drahá, jí-li spasíš národ svůj! 47
VIII.
Sestup níže s trůnu svéhosvého, Sestup níže s trůnu svéhosvého,
 světovládný duchu světla! Tvojí září a Tvým dechem aby země porozkvětla. Sestup dolů s trůnu svého, z věčných kruhů všehomíra, aby láskou posvěcená z novu zkvětla čistá víra! Aby lásky požehnání s prvním svitem k nám se sneslo, aby lidstvo vykoupené v bratrskou si náruč kleslo! Ku vysostem dál a dále duch můj spěchá v bystrém letu, aby písní roztouženou vykoupení hlásal světu. A když píseň rozletí se po mé vlasti požehnané, budou jásat miliony, že den činů brzy vstane! 48
IX.
Tak divě vášeň burácí, Tak divě vášeň burácí,
 jak svět by chtěla zbořit. Však běda, on je mohútný a marné s ním se mořit! Tu síla lidska nevystačí, kde vášeň slepá skály páčí! Tu marně síla burácí a srdce žalem rozhárané z ran tisícerých krvácí! Jen bystrý duch, kdy s rozvahou se pojí, a v divokém se s bludy měří boji, jen bystrý duch, ten světa zvrátí kruh! Ten mocný duch, ten věčný, všemohoucí, je duch to náš, duch slávy nehynoucí, a v něm se zjevil světa tvůrce – Bůh! Vy nevěříte v sílu svou? Ó věřte, ona stačí! Jen když ji vůle napíná 49 a rozum cestu značí. A dovede-li bludů svět, to naše peklo zbořit, pak volně peruť rozepne a bude nebe tvořit! – 50
V pokušení.
Rozličných nepřítel mívá zbraní. Někdy ostří meče užívá, jindy zas tiše dobývá, když se národ mrzké vášni klaní. Meči často tuhý odpor brání a tu válčit radno nebývá, mravní síly však kdo podrývá, umíráčkem národu vyzvání! Ze všech jedů nejhroznější bývá ten, jenž chutí vábí medovou, uvnitř ale jistou zhoubu skrývá. Však i ten jed tělo jenom ruší, by nasytil zhoubu hladovou, horší jed, jenž vraždí lidskou duši! 51
Nehoda.
Z dob minulých znám mnohou krásnou báji, jenž vítězně se širým nesla světem. Ji luzné větry krajům šepotají, a matka svým ji vypravuje dětem. Leč jedna z nich přesmutné věsty tají, a když se země pestrým šatí květem, tu kvílí opět plesajícím světem ta stará báje o ztraceném ráji!“ – – „SlyšíšSlyšíš, hochu? Nech tu povídačku! Člověk jsem a je mi při tom k pláči, Líto je mi ráje ztraceného! Chci jít světem hledat stopu jeho, ale žel! Mě kuří oko tlačí!“ – 52
Poselství.
SpěšSpěš, můj posle uzardělý, za horami zrádců není. Jdi a vyřiď slunci mému mojí lásky pozdravení Jdi a řekni slunci mému, aby přišlo s zóří ranní, na důkaz své vroucí lásky že ho pozvu na snídaní! 53
Má touha k moři zalétá!
Zde naděje mi nezkvétá, jen dál! – Jen dál! – Jen dál! Má touha k moři zalétá, tam pochovám svůj žal! Do moře padá hluboko vždy dál – a dál – a dál. Ach, tam jsem mrtvou lásku svou již dávno pochoval! 54
Proč ty ne, Augustine?
A pořád jen Tě slyším klít, co slov Ti ze rtů plyne. Když slunce může vodu pít, proč ty ne, Augustine? Tam v nebi svatí andělé ji také musí pít, a žádný svatý, to mi věř, že nesmí v nebi klít! – 55
Náš lid.
Náš lid je perla v úkrytu a zříti všem se nedá. Jeť péče tomu potřebí, kdo perlu skrytou hledá. Náš lid je démant v hlubinách, bohatství nevídané! Jen na světlo ho vynesme a božskou září zplane! 56
Cnost a láska.
Jako první kvítko máje zroseno se raně třpytí, jako démant žhavým bleskem ve sluneční záři svítí, jako dómu zlatá báně planoucí tam u výsosti: Tak i láska rozohní se tam, kde vzešlo světlo cností! 57
Škoda, ach škoda je!
Krásná jest naděje leta, krásnější naděje let; svatá jest svatyně světla, světější svatyně svět! Naděje k nebi se šine, splněna vrací se zpět. Škoda jen, život že hyne, zajde s ním na věky květ! 58
Z domova.
Vonné háje, šumné bory a vy doly, plny krás! A vy pohostinské hory, věrně v srdci nosím vás. Krásnéť na vás zpomínání, žel jen zašlých, blahých chvil! den že prvním při svítání sny mé lásky zapudil. 59
Kredo.
To není Bůh, jenž žádá zatracení a slabé síly protivníků drtí. To není Bůh, jenž lidské provinění trestá věčnou, nelitostnou smrtí. To není Bůh, jenž svatý zákon lásky, zákon věčný věčnou pomstou ruší. To není Bůh, jenž choutce rozmařilé nesmrtelnou obětuje duši! – Bůh jest láska, která světy tvoří a je víže sílou nehynoucí. Bůh jest láska svatá, nekonečná, a já věřím, že je všemohoucí. Věřím v Boha! Srdce rychlej bije, jeho dech kdy všehomírem vane. Věčný souzvuk světí jeho díla! V každém kvítku proudí tvůrčí síla, v každém srdci božská jiskra plane! – 60
Básníkovi.
Básníku, Ty lásky plný muži, vroucím retem líbáš mrtvou růži, líbáš zem, jenž májem rozkvétá! Ale ach! Tys otec nelitostný! Lásku lžeš, jak každý poeta! Tvoje dítky vidím uslzené jako kvítka rosou posetá! Dnem i nocí drsnou cestou pílí, dnem i nocí Tvoje písně kvílí, žes je poslal bosé do světa! 61
Za horou.
Za horou dřímá mladý den zahalen v purpurovém havu. Na víčkách dlí mu růžný sen a červánky věnčí mu hlavu. – Za horou den se probudil, když slunce nad výšinou plálo; a rděl se dlouho mladý den, že se mu o slunci zdálo! 62
Pobožnůstkář.
V chrámě klečel – Boha vzýval, budil zbožné upomněnky – leč, mně zdá se, jak by prosil: Vysvoboď mne od myšlénky! Nač as myslí, když tu klečí? Bůh sám milý na nebesích ví to! Spíná ruce – líbá dřevo..dřevo... ejhle člověk! A mně je ho líto! 63
A jsou to také Češi!
I vem si ďas to čekání, jen spusťte bujnou notu! Slyšíte? hodně divokou! Co škodí trochu potu?! Dřív kázala Vám cizina, teď bratr Čech Vám velí, a nechcete-li bratrům hrát, pak zvu Vás vyvrheli! Ha! blbá chaso, Bůh Tě suď! a bázlivou tu zatrať hruď! Hle oni hlavy svěší – A jsou to také Češi! Nuž, tedy já Vám zahudu, jak srdce mužné velí, a budu hromem burácet, kde cnosti odumřely! – U nás se plýtvá chválením, až se to hnusí sluchu. 64 Tu samá „vlasti naděje“ a kopa „veleduchů“! Však věřte, také hříšníci jsou na té boží vinici, ti na řad vlasti hřeší – A jsou to také Češi! Nic hotového nespadne z milosti boží s nebe, a přec tu není důvěry a víry sama v sebe! A pořád jen to doufání a při tom každý lení, leč, kde by doufat slušelo, tu naděje již není! Jen plané slyšet otázky, a vlastence zřím bez lásky! Ti plachým snem se těší – A jsou to také Češi! 65
Do kola!
Je lehko hrát i na zouvák, když Apoll struny ladí, a krotké zpívat písničky, jež o vlas nezavadí. Však hůř je česat paruky, co života se štítí! Ó tuhý boj, však svatý boj a pravé živobytí! Náš mladý lid je za pecí a staří hrajou špády; jen někdy spustí nadšení své slavné interády. Jen zřídka píseň bujará ven do světa se řítí, jen zřídka pravda hlaholí – A to je živobytí?! A sotva píseň dozněla, již chrousti z lípy bzučí, 66 a mnohý moudrý kritikus u holby piva bručí! Jen zvolna! Střežte špiritus! Sic v lebce Vám se znítí, a svatý duch se vykouří, jenž pod parukou svítí! – Již dlouhý den a dlouhou noc náš život líně tape. Již čas, by protřel kalný zrak, kdo na rozum si šlape! Teď svornou lásku do kola a potom trochu bití: Jen protiv pestré střídání je pravé živobytí! 67
Memento mori!
I hrom a peklo! Hřeb a kůl, co chcete ještě více? Což nechápe Váš moudrý cop, že je to šibenice? Ó lidé, lidé bezhlaví, Vy páni mezi tvory! Ten němý sloup Vám v duši hřmí slavné memento mori! Memento mori! Sotva zvíš a již ti zhasnou svíci, a tma je tak, že zlomí vaz duch svatý v makovici! PakPak, blahý světesvěte, dobrou noc! a šťastné z mrtvých vstání! Teď jenom ještě na cestu poslední pomazání! Memento mori s olejem, ať se nám dobře vede, 68 neb staré praví přísloví: kdo mažemaže, ten že jede. Hurrá! již letí bujná spřež a jedem jako páni: Memento mori za vozem a v čele pomazání! 69
Ochmelené vlastenectví.
Hoj pane bratře! Ťuknem si: Ať český národ žije! To jistě chutná stokrát líp, když člověk z lásky pije! Nuž, tedy pohár nahněte, ať dávné boly smyje! Je z lásky jenom na světě, kdo z lásky jí a pije! Já sloužil vlasti dvanáct let a psal jsem v potu tváří, a že jsem tiše vlastenčil v obecní kanceláři, tož volám zato hlučně dnes: Ať vlasť a národ žije! Je z lásky jenom na světěsvětě, kdo z lásky jí a pije! – Měsíček tančí rejdovákrejdovák, jak starý David zpívá, 70 ti druzí hrajou mariáš a svatý duch se dívá. No – pane bratře – ťuknem si: Ať vlastenectví žije! Jsme všickni z lásky na světě, ať každý jí a pije! 71
My všickni budem svati!
Za kriminál se nestydím, z něj kvete naše sláva; a nic zlého v tom nevidím leč, že tam špatná strava. A byť byl těsný, jako klec, kdož na to bude dbáti? To poslední je očistec a potom budem svati! Nás věčná sláva nemine, ni slavné radovánky, až Pánbůh někdy zpomene na svoje otrhánky! Jen maličko a strpení, až čert svůj kredit ztratí! Pak poplavem in corpore a všickni budem svati! Pak ovšem bude lesku dost a stříbra dost a zlata, 72 a všecko všudy samý skvost a každá kůstka svatá. Ó vizte jen ty zázraky a divydivy, moji zlatí: Až svoje peklo odbydem, pak všickni budem svati! Tam nové budou papíry, ty, co teď světem vládnou, tam věčně stojí ažio a staré hadry mládnou. Ba, tam i šesták děravý a podlepený platí! Tam baby budou světice a my zas jejich svatí! 73
Na Parnasu.
Jste„Jste literát? no to je od vás hezky, že jste si zvolil krásný ten náš stav. Nám třeba bude mnoho moudrých hlav a zvláště těch, jenž správně píšou česky. Neb dobře psát a správně při tom myslit, to tušímtuším, že je první naše péče: nemám to rád, když slovo pokulhává, a myšlénka se za myšlénkou vleče! – Já také časem honím na Parnase, když citů proud mi v noci nedá spát, a nadšen smočím péro nastokrát a píšu pak – a smočím péro zase. – Ba věru, je to divná věc, jak bujná mysl nakyše, a divnější je mnohem víc, co člověk potom napíše! Tu mysl má se rozhárá, ba tak, že na svět zapomene, 74 můj duch se k výši nebes žene, a ruka báseň načmárá! – Že čmárám jen, aj tomu nedivte se, jsem jako všickni velcí literáti, těm krasopis vždy vedlejší je věcí, jen když je v spisu kousek ducha znátiznáti. Ó, duch ten svatý, když je na papíře a za arch tisku v kapce honorář, tu silen v lásce, naději a víře rád zasmušilou povyjasním tvář. A celý svět bych vroucí láskou zlíbal, i kdyby ještě stokrát větším byl, ba v sladký sen bych vesmír ukolíbal a písní svou je potom probudil“ – – *** Dva literáti – Bůh je živ, sic umrou oba hladem dřívdřív, než blahý svět se zbudí! A věru líp je sto let spát, než špatné písni naslouchat, i když nás darmo nudí! – 75
Labutí zpěv vysloužilého literáta. (Dle Nerudy.)
Já probil vnitřní život svůj, já ztratil k srdci klíček. Já dozpíval a harfu svou teď věším na hřebíček. Již naposledy volám VásVás, ó MusyMusy, na pomoc! Jen jednu ještě písničku, a potom dobrou noc! Můj Pegas chudák pelichá, jenž pohrdával světem. A mnohý pěvec jako já teď chodí s flašinetem! Mně struna mnohá zpuchřela a kouzlo ztrácí moc. Jsem stár a dech mi dochází – Ó Muso, dobrou noc! 76
Ona předc se točí! „A čas můj minul k prodlení! –“ Hálek.
Má milámilá, kup si růženec, teď právě čas je k modlení, měsíček vyšel nad lesy a čas můj minul k prodlení. Již dávno minul masopust, jejž touha Tvoje hledá, a kalendář se škaredí, jak popeleční středa! Má milámilá, louskej otčenáš a k nebi zvedni oči! – Ach! Já tu kážu pokání a ona předc se točí! Ó, zanech toho tančení, vždyť popelec máš na čele! Radč sepnem srdce k modlení, neb tak se modlí andělé! 77 Já modlitbu Ti napovím, Ty pot mi s čela setři, a co jsem Tobě pověděl, to pošli do povětří! O, zanech toho tančení a k nebi zvedni oči! – Ach! Já tu kážu pokání a ona předc se točí! Již tedy s BohemBohem, lásko má, když nemáš chuti k modlení! Měsíček vyšel nad lesy a čas můj minul k prodlení. Snad přijde zase masopust, jejž touha Tvoje hledá, však nebe mé se škaredí jak popeleční středa! Buď s Bohem! kup si růženec a k nebi zvedni oči! Ach! Já tu kázal pokání a ona předc se točí! 78
České Šalamouniady. [79]
I.
Moudrost, je to velké slovo, Moudrost, je to velké slovo,
 kdo ho řádně uváží. Ale právě že je velké, proto bláznům překáží! Proto také za dnů našich pokulhává osvěta, a ta naše chudá moudrost jenom kouty vymetá.
II.
Mnohý, synu, moudrost slaví, Mnohý, synu, moudrost slaví,
 jakoby snad byla zlato, ba i mnozí ještě nad to moudrost výše zlata staví! Kdyby byla moudrost zlato a to zlato bylo rounem: Což by tu byl mnohý hlupák učiněným Šalamounem! [81]
III.
Již dlouho lidstvo čekalo, Již dlouho lidstvo čekalo,
 kdy asi světlo bude, tu „budiž světlo!“ řekl Bůh, a bylo světlo všude. Leč nové vady lidský duch v tom novém světle zhlédl: Mnohý se jím stal černějším a jiný opět zbledl!
IV.
Kdy Perun ještě hromem vlád’, Kdy Perun ještě hromem vlád’,
 to bylo v Čechách ryku! A hromosvodu nebylo, by zhoubnou lapil kliku. Čas ovšem mnohé proměnil. Teď tyčka chrání domy. Však s těží najdeš hromosvod, by sváděl české hromy! 82
V.
Ten duch, jímž slavný Kollár pěl, Ten duch, jímž slavný Kollár pěl,
 teď ve vší pravdě vládne: Hle, cizí moudrost šediví, a národ náš – ten mládne! A předce mnohým pochybnost o pravdě slov mých vadí! Aj! starou kůži stáhli námnám, a proto jsme tak mladí! –
VI.
Kde mnoho prachu, mnoho lží; Kde mnoho prachu, mnoho lží;
 a kde je tma, tam straší; však přijde světlo, přijde den a světlo duchy plaší. Leč, co se takto příkoří těm bludným duchům stalo, přibývá světu denně těl a duchů – těch je málo! – 83
VII.
Je mnoho lidí ve světě Je mnoho lidí ve světě
 a mnoho různých mravů! Tu bloudí jeden bez srdce a jiný ztratil hlavu! A komu Pánbůh obé dal, ten ještě nemá všecko: Snad že je příliš malý muž, či tuze velké děcko!
VIII.
Ó, což se lidstvo vychloubá, Ó, což se lidstvo vychloubá,
 že tolik kusů umí, a předc je mnoho věcí těch, jimž za mák nerozumí. Leč hlupcům je to právě vhodvhod, a proto nezastesknou. Čím více jiní ve tmách dlí, tím víc se oni lesknou. 84
IX.
Svět když Tebe nepovznese, Svět když Tebe nepovznese,
 marné Tvoje počínání; proto uč se svět ten znáti, a ten svět jsou u nás páni. Mnohý, synu, slynul slávou a předc nemá pravé ceny. Zdálo se těm moudrým pánům, že byl málo naškrobený! –
X.
Že člověk všecko nevidí, Že člověk všecko nevidí,
 kdož může medle za to? Čech ku příkladu vidí vše jen stříbro ne a zlato! Tak, synu můj, nás míjí zrak, když časové se mění! Ach škoda je, ach přeškoda, že jich těch „šajnů“ není! 85
XI.
Kdož praví, svět že veliký, Kdož praví, svět že veliký,
 ti zjevní předc jsou lháři. Ten celý svět a lidstva děj se srovná v kalamáři. Snad by Vám mnohý pověděl, kde koho bota tlačí, leč psát by musel kroniky a inkoust sotva stačí.
XII.
Steré hrozí nebezpečí, Steré hrozí nebezpečí,
 než kdo český Parnas sleze. Blaze tomu, kdo se čtyrmi na tu slavnou horu veze! Lépe ale ještě tomu, ba to všeho lepší skorem, komu štěstí tolik přálo, že má strýčka redaktorem! 86
XIII.
Co nám chybí? Rcete směle! Co nám chybí? Rcete směle!
 Máme to a máme jiné, máme také ducha v těle a ta duše nezahyne. Leč, to právě je ten háček, co nám tolik strastí dělá: že jsme duši neprodali, chtějí nám ji vyhnat z těla.
XIV.
Hořký pláč a trpké usmívání, Hořký pláč a trpké usmívání,
 k tomu trochu v tváři kyselosti, toť jsijsi, brachu, ne jak Bůh Tě stvořil, ale oběť panské zdvořilosti. Což když vidím, oko Tvé že září, skorem myslím, že jsi z pola svatý! Jak bys nebyl? Dali Tobě stužku, na té stužce visel křížek zlatý. 87
XV.
Valně jsi se od té doby změnil, Valně jsi se od té doby změnil,
 co jsem Tebe posléz v Praze viděl. OdpusťOdpusť, brachubrachu, české upřímnosti: Jakýs teď – já bych se za Tě styděl! Tobě nebe sotva asi přeje, že si s Tebou osud zahrál krutý! Ubožáku! Zde Tě očernili a tam chtí, abys byl také žlutý!
XVI.
Nám chybí pepř, nám chybí sůl, Nám chybí pepř, nám chybí sůl,
 leč proto neželíme. My máme zato český vtip, tím dosti nasolíme. I pepře máme surrogát, to nikdo neodepře: Kde český vtip již zasolil, tam není třeba pepře! 88
XVII.
Nepřichází všechno dobré s hůry. Nepřichází všechno dobré s hůry.
 Nebe ovšem požehnání dává, leč, co přišlo z výše společenstva, obyčejně zhoubným nám se stává! Panský rozum, panské přesvědčení – to se jako chameleon mění: a když hračka zbytečnou jim zdá sese, mrští jí a jinou vezmou zase!
XVIII.
Těžko zabít rozum zdravý, Těžko zabít rozum zdravý,
 ještě tíž jde rozum dát. Lehko ale, velmi lehko z moudrých bláznů nadělat. Lehká věc to smát se bláznům a na mudrce si hrát, těžko ale, velmi těžko z bláznů moudrých nadělat. 89
XIX.
Sedumkráte za den padne Sedumkráte za den padne
 spravedlivý katolík. Je to ovšem v testamentu, je to ale špatný zvyk! A což teprv, vyčtou-li nám, kolikrát kdo za den brkne, hrůzo! Tu se na den soudný strachem každá duše scvrkne!
XX.
Teď jistě svět se rozpůlí Teď jistě svět se rozpůlí
 a bude dvojím lénem: My máme bohy s infulí a bohy s diadémem. A každý Bůh má světa kus a každý kousek slávy; ký div, že tolik svátostí, když každý jinak tráví?! 90
XXI.
Zpívají i vrabci Zpívají i vrabci
 juž ty staré báje: Aprilem kdo sejde, nedočká se máje! Mnoho je tu chorých, kteří lajou světu! Málo jich se dočká lípového květu!
XXII.
Nehoda, můj soused, Nehoda, můj soused,
 dobře to povídá: Jediné, co máme, to je naše bída! Dobře, že ji máme a že je ji vidět! Mají naši páni aspoň zač se stydět! 91
XXIII.
Tys druhdy vtip, ó Čechie, Tys druhdy vtip, ó Čechie,
 platívala tak draze! Teď plesej, dcero královská, Tvůj Šalamoun je v Praze! A třeba ostrý vtipu hrot se někdy zlomil v poli, tož aspoň tříska trefí cíl, a ono přec to bolí.
XXIV.
Nevymřeli ještě klassikové, Nevymřeli ještě klassikové,
 zapuďte ty z mysle strašáky! Vždyť se Pánbůh časem rozpomene i na bídné dosti škrabáky. Či snad moudrosť jenom světem vládne? Což i hlouposť vzorem nebývá? Tam, kde národ slepě slovu věří, každý hlupák lesku nabývá! 92
XXV.
Kdybych hlásal dědů slavné činy, Kdybych hlásal dědů slavné činy,
 láli byste, že jsem přepjatý; kdybych sčítal staleté Vám viny, řekli byste, to že neplatí! Inu ovšem, je to haraburdí a to straší Vás již na pohled. Což kdyby se z něho ku příkladu nový tábor Taboritů zved?! –
XXVI.
Jen směle tlucte na dveře Jen směle tlucte na dveře
 a směle vstupte dál. Však dlouho dost, ba přílišně Čech přede dveřmi stál! Jen směle dál! jen směle dál! Vždyť své jen chceme mít. Tu, kde jsme pouze domovem, tu chcem i doma být! 93
XXVII.
Již neplač, synu kultury, Již neplač, synu kultury,
 a s útěchou jdi domů. Dám Tobě celé „einiges“ a ještě kousek k tomu! Jen hleď, by v měkkém srdci Tvém se lásky víc neshluklo. Sic by to malé srdce Tvé tou velkou láskou puklo!
XXVIII.
Tož slyšet křiku ze všech stran Tož slyšet křiku ze všech stran
 a strašné Čechům lání. Aj, roztomilá kulturo, což nejsme k milování? Však vím již, co jsme zvinili a proč nám pokoj nedáš: My sedli směle na koně a ty nás v pytli hledáš! 94
XXIX.
Již staré praví přísloví, Již staré praví přísloví,
 že jazyk horší meče. Kdo slovu jednou padl v moc, ten jistě neuteče! Leč kdo chce vtipem šermovat, (a po tom mnohý práhne,) ten radč ať z kůže vyletí, než mu ji někdo stáhne!
XXX.
Jedna, dvě, tři, čtyry Jedna, dvě, tři, čtyry
 v protokolu kaňky....kaňky... proč pak jste nám chtěli na nos sázet baňky? Těžko psáti, věřím, když se ruka třese. Pište: „Kdo si hověl, ten ať nejvíc nese!“ 95
Našim pseudovlastencům.
Vy lásku svatou kážete, tu čistou lásku lidu; leč lásku sami neznáte, ni velkou svoji bídu! A že svou bídu nevidíte, proto i lásku hanobíte! Zda pomůžete lidu? Ne! nikdy! hřích jen plodí hřích a bída zas jen bídu! 96
ValeVale, lásko!
I.
Mnoho na mně, mnoho zádášžádáš, Mnoho na mně, mnoho zádášžádáš,
 srdce své mám Tobě dáti! Což je moje srdce hračkou? A tou hračkou chceš si hráti? Ovšem, Ty jsi ještě mladá a Tvůj rozum on jest malý! Proč bysme si, holubinko, po dětinsku nezahráli? 97
II.
Věř to, že se časy stále, Věř to, že se časy stále,
 časem pak i láska mění. Teď se modlím Bohu k chvále: Neuveď nás v pokušení! Ty se divíš? Věřím Tobě! Ty již neznáš reka svého? Ještě přidám ve své zlobě: Ale zbav nás všeho zlého! 98
Fidibusy.
(A. W.)
Ó, škoda, že na pergamén již nepíšou se básně! Jak by tu Tvoje písničky se vyjímaly krásně. Ten samý život vanul by z té osloviny zas, ten samý, který pro ni jen na věky věkův zhas!
(J. E. W.)
Labyrintem slávy jsi nás vodil, žel, žes sám teď uváz v labyrintu! – Umřít měl jsi, když Tvá sláva květla, byl by dospěl duch Tvůj k zřídlu světla! Ale teď? – Již po Tobě je veta! Duch Tvůj bloudí v labyrintu světa! Zda jsi našel ve tmách katakomby také symbol vlastní svojí hanby?! 99
(V. N.)
Nebešťan jsi podle jmena, hříšník podle skutků všech a za ty bys měl se stydět! Nimbus ve dne není vidět, vidím jen, žes padlý Čech!
Proč není duchy vidět?
Velký duch se světu skrývá, že se slávou halí; malé duchy není vidět proto, že jsou malí.
Naše kritika.
Kde jste časy prvních veršů vzniku, kdy byl člověk skromných soudců jist? Kritika teď žádá od básníků s prvním plodem také křestní list! 100
Já a On.
Já: Bude-li pak brzy líp? Již to není k vydržení!! On: Milý pane, to je vtip, proto, že to pravda není. Přístojící: Oba pravdu díte, jen že v různém duchu: První stojí v louži, druhý sedí v suchu!
Vlastenec – mučedlník.
Vlastencem byl, brzy na to mučedníkem též se stal. Slyšte! pro groš, pro jedinký koleno si vrtat dal!
Vlastenec.
Vlastencem ho zovou, není-li to k smíchu? Z módy slouží vlasti, z lásky svému břichu. 101
České honoráry.
Vy že chcete honoráry?! Mzdu jen berou chasníci! Tu je věnec vavřínový, ať se lidstvo o Vás doví: že jste čeští básníci! Ale ach! Ten vavřín rychle vadne! Z čista jasna bída uhodí, a náš básník s nebe dolů spadne!
Rád bych věděl.
Nerozum se s nerozumem pojí bezpříkladnou věru svorností. Rád bych věděl, je-li u nás možno svornými být také v moudrosti!
Ty naše baby.
Zapěj, Muso! ale tišetiše, ať se proud mých písní valí. Jenom tiše, naše baby ony by se polekaly! 102 Hezky sladce, andělé jak na nás by se usmívali. Jenom sladce, naše baby ony by se ošklíbaly!
Pro útěchu!
Básnického že ti chybí vzletu? Přítelínku, tomu budiž rád! Neboť věz, že čím je člověk níže, tím i lehčí bude jeho pád! Nač se vznášet, pravím, ku vysostem, jako orel v bujném rozletu? Krátkozrací beztoho jsou lidé, nevidí pak svého poetu!
Neuznanému geniu.
Svět Ti nechtěl mnoho úcty vzdáti, pokuds ještě mezi lidmi žil! po smrti bys ale poctěn byl, budem vděčně na Tvé kůži psá 103
Svatá hlouposť! Svatá hlouposť!
 Svatá hlouposť, blahoslavím Tebe, jak pan farář dnes Tě velebil! Tebou jistě mnohý spasen byl, neboť Ty máš za živa již nebe!
Zbožný Jan. Zbožný Jan.
 Že zbožná duše je náš Jan, tím on se darmo nehonosí. Ó pojďte blíž a patřte jen: On svého Boha v kapse nosí!
Verše do památníku. Verše do památníku.
 Posvětil jsem svoji lásku, bych byl nebi svému blíž. Koupil jsem Ti malý křížek, za to mám teď velký kříž! * První doba lásky, ó ta blahá doba! V proze bych Ti řekl: Bláznili jsme oba! 104
Vtip na vtip. Vtip na vtip.
 Myšlénka-li má být rázná, musí býti vtipuprázná. Proč? Nu to Vám rozum podá: Vtip je šípem a ten bodá!
Kandidátům velkých hodností. Kandidátům velkých hodností.
 Slyšte, co kdes vryto zlatým písmem stálo: „Povolaných mnoho, vyvolených málo!“
U nás. U nás.
 U nás – u nás jde ráz na ráz a všecko jak se sluší. Co z toho, jak věc dopadá, jen když to hodně buší! 105
Naše divadlo. Naše divadlo.
 Hoj hochu! napni obraznosť, nad zemskou vznes se hroudu! – To chrám že není Thalie?! „Ne – vidím jenom boudu!“
Resignace. Resignace.
 Je dobře tak, že chudí jsme, nemáme teď co ztratit. Již něco v světě platíme, a pořád budem platit!
Velký a malý. Velký: Hochu, hochu, malý jsi, pročpak nejsi větší? Protektor: OdpusťOdpusť, pane, nevidíš, že před Tebou klečí? Malý: Pane můj, ty velký jsi, zaplaš z duše chmúry..chmúry... Protektor: Chlapče, což pak nevidíš, pán že kouká s hůry?! 106
Trefil! Trefil!
 Hýbat světem, snadnáť práce věru, by se o ni chytrák zasadil. Liška trefil, neboť zavadil – slyš toto, světe – jenom o pověru.
Na rozcestí. Na rozcestí.
 Na shledanou! však nás jistě příznivá zas svede doba! Jestli však se neshledáme a si ruce nepodáme, jistě budem slepí oba!
Na „Politické zlomky“ z roku 1850. (V. J. P.)
Když jsijsi, pane roztomilýroztomilý, chtěl nám k srdci vrazit dýku, pověz, proč jsi přes koleno lámal českou politiku?! 107
Na rozloučenou. Na rozloučenou.
 Již chop se perapera, kritikokritiko, a zuby svoje zkus! Buď s Bohem, Muso, popsal jsem poslední fidibus! – E: lk + lp; 2002 108
Bibliografické údaje

Nakladatel: Slovanské knihkupectví; Novák, Josef; Vilímek, Josef Richard; Schreyer, K.[?]; Fuchs, Hynek
(Nákladem Slovanského kněhkupectví Jos. Nováka a Jos. R. Vilímka. Tiskem K. Schreyera a Hynka Fuchse v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+108