Je divno venku, mrak tam na mraku,
A vítr jak by střechu odnést chtěl;
I posel boží jde už z oblaku –
Buď Pánbůh milostiv, kam zaletěl!
„Jdi, dítě drahé, rozžži hromnici,
My se tu budem modlit spolu;
Zde svíčku postav, a poklekni k stolu,
A zdvihni ručky k boží světici.“
To dítě kleklo, žena přisedla,
A obě hroužily se v modlení.
Tak bolně šeptá žena vybledlá,
A dětský hlas – toť zvonků zaznění.
Modlitba dětská v nebe nesená –
Jí, andělů jak zpěvům, slouchat milo,
Však ženy slovo – jak by bolem nylo, –
A oko tužně k nebi plamená.
Ten šepot divně v dětská slova zní,
Jak v radostné se písně mísí stesk –
Ba je to stesk, co její duší chví,
Stesk, jejž by nejlíp zhojil smrtný blesk.
Ten blesk tak planě šlehá sem a tam,
Ach často stíhá, co by rádo žilo,
A zas, co by už rádo v hrobě hnilo,
To zanechává bolů trudným tmám! –
„Ta věčnost! Bože můj, dlouhý to čas,“ –
Tak šeptá žena v divném blouznění –
„V ní trpět – trpět dnes a zejtra zas
A nikdy nedočkat se spasení. –
Vždy bez oddechu trpět dýl a dýl,
A bez oddechu štván být dál a dál,
A vše to za tak málo hříšných chvil –
To bys mu strašný trest, můj bože, dal!“
Umlkla – tváře rukou zastřela,
A z očí se jí řinul slzí proud,
I dětská modlitba teď dozněla,
A ticho vše, až na ten boží soud;
Ten venku častěj vždy a mocněj hřměl,
A deštěm šlehal v okna malé chýše,
A větrem bouřil, co snad snilo tiše,
A bleskem naplnit vše bázní chtěl.
Však ženu nezbudil – ta v myšlének
Se moře hluboké tak zhroužila,
Že neměla už mysli pro venek,
Ba že je živa, sotva cítila.
„Mamičko, s modlitbou jsem hotova,
Co mám se, rcete, modlit ještě více?“
A matce jak by smrtí ztuhly líce,
Ta ústa zamkla tichosť hrobová,
Jak by nad vlastním hříchem chtěla lkát.
Zas byla vstala smrtí zesnulá,
A jenom z očí byl jí život znát,
Z nichž slza za slzou se vinula.
A dítě spíná po ní ručičky,
Ty ruce hladí chladné, ledovité,
Ty líce suší horkou rosou spité –
Máť samo plné slzí očičky.
„Můj bože, jak tam venku lítá blesk
A tatínek v té bouřce někde chodí! –
Ó bože, snad do něho neuhodí? –
Kde asi je? – mám o něj velký stesk.
Mamičko, povězte mi, prosím vás,
Zda bych tatínka ještě uhlídala? –
Že jste mu na tak dlouho odjít dala! –
Snad zabloudil a nenajde už nás!“ –
„Ba zbloudil, dítě mé, – ba zabloudil,
A nenajde k nám cesty nikdy víc,
Jen jeden okamžik jej odloučili,
Teď nám ho nepřivede žádný vstříc! –
Ba kdybys celý život hledala,
O nic mu nepřijdeš již nikdy blíže,
I až tě tlačit bude země tíže,
Líp, od něho bys v dáli zůstala.“
„Kde je a proč by nesměl k nám,
A proč bych nesměla být u něho?“
„Je mrtev – a že vzal si život sám,
Teď bol a muka stíhá věčně ho!“ –
„A je to dlouho, věčně mučen být? –
Jak teď nebohé dítě spokojit? –
Ten bůh, ta všehomíra dobrota,
By neměl míti pro něj slitování? –
Ten bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání,
By neslyšel, co dítě šepotá? –
A v chýši ticho málo rušené,
Jen z venku bouří hromu strašný třesk,
A v šero po komůrce rozstřené
Jak zoufalství myšlénka šlehá blesk.
A na okenko bije dešťů proud,
Jak by to poutník o vpuštění žádal,
Ba je to poutník, já bych na smrt hádal –
Aj modli, modli se, nastává soud!
Matka i dítě ruce sepjaly,
A bouř burácí povždy strašněji,
Teď objaly se a teď zalkaly.
„Slyšíš nás, Bože?“ – aj a mocněji
Teď vítr na předsíni zahučel,
Již s dveřmi se vší silou se tam pere,
Vyvrátil je a za ním blesk se dere –
„Slyším,“ teď zavznělo – a vítr dohučel.
A ticho zas – ukončen boží soud.
Dvou mrtvol klidné zbožné usmívání
Jeví tam zjevně boží slitování,
A věčné lásky věčně živý proud.