Už mnozí o snech, o viděních psali,
a zdá se to být zvukem hudby všední,
kdy básník sáhne do strun rozespalý
a slovem živým navrací se ke dni.
Ach bože sen! – to zní tak trochu k smíchu
a věk náš nerad poslouchá ty tóny;
jest lahodnější jemu píseň hříchu
a bujná melodije jako zvony,
když rozzvučí se k veselému sňatku.
A mně se zdálo, – už mi vázne slovo –
že pochovali domovinu matku
a pošlapali srdce vlastencovo.
To zní tak divně, nejde pánům k duhu
a chce se spát jak po probdělé noci;
ta píseň sluší ňadrům bídných sluhů,
co berou sobě domov ku pomoci,
pak píseň domovskou a smutek k tomu,
snad elegii nebo slzy lhané.
Ó znám to vše, a půjdu raděj’ domů,
než vášní zloby hlava moje vzplane.
Vy páni století! – Vám slza vodou slove
a povzdech za vlast prken komedijí,
a kdy se národ v žití vrací nové,
se břich váš smíchem otrhanců svijí.
Vy lůzo století! – – A kdysi zdálo mně se,
že hanbu svrhnul národ zotročilý,
rezavou šavli vzal a láskou spilý
v náruči měkkou sklonil svobodě se
a prolil krev a nelekal se smrti
a padnuv k zemi pomodlil se za ty,
kdož vlast mu drahou bídnou rukou drtí
a z krásné ženy učinili hnáty
i kostru vyzáblou a červy rozedranou.
Nuž lůzo zpanštělá! – To sen můj, k smíchu věru, –
však až vám domy nad hlavami vzplanou,
pak těžko bude běžet pro sekeru
a pustit ji – snad nade hlavou naší?
Ó hanba pánové! věk naučil nás tomu,
že, kdy se plamen nad sousedem snáší,
my půjdem hájit svého zase domu.
To se mi zdálo – byl to sen tak krátký
a všední, zdlouhavý – měl radš jsem bdíti...
Já viděl pohřeb zubožené matky
a z rakve vstala mžikem barrikáda;
nám v srdcích rozžehla se láska mladá
a z hrobu vstalo v slávě živobytí...