Já smál jsem se a ty jsi plakala
Já smál jsem se a ty jsi plakala.
Kol temná noc jak tváře cikána,
kdy od večera bloudí do rána
a kol se dívá v němém úsměvu,
poslední zbytek trhá z oděvu
a klne lidem, svět chce rozbořit,
surovost mění každý za pocit
a čelo horké klada do dlaně
chce zvonit sobě vzdechem ku hraně.
Kol temná noc a na mé tváři smích –
nuž co to za vinu, a snad to taky hřích?
Srdce mi puklo, krev se vypryskla,
červeným zlatem můj se pokryl háv –
a já tě prosil, štkal: pekla mne zbav
a tys mně ani ruku nestiskla.
Teď puká srdce tvé i stydne žár
a já ti smích přináším v svatodar;
teď tvoje krev se srdcem rozlívá –
však oko mé se na tě nedívánedívá,
172
a hledí přec, však jakby z ocele,
co jindy mělo žáry převřelé,
a na svědomí tvém kdy nelpí hřích –
pak ať je proklet divoký můj smích.
Já kdysi plakal jako sirý syn,
kdy kladli jemu matku do země
a nadějí všech prchal před ním stín –
ty odvrátila jsi se ode mne.
Ty ženo žen s tím okem milosti,
v němž kdo svůj na čas pohled zahostí,
umírá láskou, něhou, zápalem, –
ty ženo žen v tom zraku nestálém.
A já jsem plakal jako v první den,
kdy poznal člověk, že je všecko sen,
že všecko sen a jarní noci dech
otravný štír na krásných perutěch;
a já jsem plakal – co ty pláče mi?
Teď nelká se již více na zemi,
teď každý za cílem se ubírá
a málo na tom, kdo dnes umírá,
neb kdo dnes mladou lásku pochoval.
Teď každý chvátá, aby došel dál.
Teď smích se divý klade na mou tvář
a noha tvá se sklání před oltář,
173
tvá ruka vzpíná se a v pohledu
tvém čísti je, že bílé od ledu
a tuhé jako půlnoční je mráz – –
Ty’s smála se, teď já se směju zas –
pak já se smál – a ty jsi plakala!
174