Již se vojna blíží,
ano, už nás tíží;
trouby války zněly,
hýbe se svět celý –
velký děj se blíží!
A to péro lhalo,
jež o míru psalo.
To, co na papíru
o nezvratném míru,
šetří osud málo!
Ajta dvě osoby
obrovské podoby
proti sobě stojí:
chystají se k boji,
jedna druhou zrobí!
Jedna je Starota,
druhá je Novota,
sestry – dcery Času –
štve je do zápasu
jen vlády lakota.
Novota pravila:
„Poslyš, sestro milá,
tys již vyšla z krásy,
barvu jsi i vlasy,
i dech již ztratila.
A málo již slyšíš,
ještě méně vidíš,
slabostí se třeseš,
sotva berlu neseš
a k zemi se chýlíš.
Však já, já jsem mlada
samá síla, vnada,
plna živobytí –
čí by měla býti
nežli mou teď vláda?
Sestro, povol, pravím,
sic tě žití zbavím!“
Tu starosta bledá
vztekem berlu zvedá,
na sestru se katí
do krve ji mlátí,
vzchopit se jí nedá.
„Zničena jsi rázem,“
vítězným dí hlasem
Starota; – v překotu
sepíná Novotu
lýkovým provazem.
Po chvilce Starota
hotová má pouta
z kovu přepevného,
kalu výtečného
znov ji pevně poutá.
Však v tom okamžení
Novota se mění:
Láska ku volnosti,
pocit zoufalosti
jímá ji, krev pění.
Mocné je napnutí,
silné je pohnutí,
již, hle, vazba puká,
svobodna již ruka,
vazba se již ssutí.
Sokyně teď obě
zase proti sobě,
která ze sokyní
podlehne as nyní
- nerady by obě.
Bude – co být musí,
řekly mi tu Musy:
zahyne Starota,
povládne Novota –
až vráskami tváři
pokryje ji stáří.